tickými a že stanovisko Jungmannovo v Německu jest již dávno překonáno Gervinem. Toto vědomí probouzel a posiloval ve svém semináři i Jan Gebauer, ačkoliv právě on literární historie neuznával jako vědy samostatné a stále ji pojímal jen jako součástku filologie. Gebauer sice sám o nové literatuře nepracoval ani nepřednášel, jeho literárně historické přednášky mívaly hranicí Dobrovského, ale nebránil svým posluchačům pro seminární práce si voliti themata z literatury nové; J. F. Hruška alespoň ve vřelém vylíčení „V Gebauerově semináři", otištěném v knížce „Z pozadí chodského národopisu", vzpomíná, jak Gebauerovi přinesli své práce členové semináře Jakubec o Ant. Markovi а V. Tille o Tylovi.

Od konce let osmdesátých nastává skutečně zvolna rozvoj naší literární historie, a to jak po stránce metodické, tak i ideové a látkové: naši badatelé, kteří se dosud většinou obírali literaturou starou, počínají soustavně vědecky studovati zjevy z doby obrozenské a ze století devatenáctého, a to ne již duchaplnou a oslňující, ale málo hlubokou metodou Brandesovou, jenž měl krátce vliv v polovici let osmdesátých. Vedle Jar. Vlčka, jenž již r. 1881 vydal mladicky smělou „Literaturu na Slovensku", znovu zpracovanou v „Dejinách literatúry slovenskej", byli to zejména Leandr Cech, znamenitě se uvedší kritickou monografií o K. Světlé, Jan Voborník, v němž po rozboru „Legendy o sv. Prokopu" od Vrchlického „Lumír" tušil vlastního dějepisce néjnovějšího písemnictví, Jos. Hanuš, který od staročeské literatury záhy přešel ke studiu naší romantiky, Jan Máchal, který se po počátcích jazykozpytných a bájeslovných v této době našel na poli literatur slovanských, z nichž literatura česká zaujala místo první, a Jan Jakubec. Co vědecky znamená tato generace, vysvitne nejlépe, srovnáme-li jejich práce se soudobými studiemi o nové literatuře, jinak zase velmi pilnými a záslužnými, jež psali a tiskli básníci Lad. Quis a Boh. Čermák: u obou bezradnost a neschopnost pronikavé analysy i synthęsy, jež dřív vyznačovala právě pracovníky vědecké, ať běží o Nerudu, Šolce, bratry Adamce, Šimečka nebo novodobé almanachy; u mladých literárních historiků bystrozrak, jejž měla dříve jen literární kritika, do hloubky jdoucí a skutečně programové rozbory, výklady i úhrnné charakteristiky jak formální, tak ideové, při nichž se nově uplatňují Nebeským a Feifalikem k nám uvedené zřetele srovnávací, estetické formulace Durdíkovy i široká malba dobového pozadí, vyznačující V. Zeleného.

Vědecky počal Jakubec, máme-li na mysli jeho vrstevníky, praco-vati dosti pozdě. Syn českého sedláka z Libunce na Jičínsku, kde se narodil 11. května 1862, přišel na studie náhodou; byl předurčen státi se sedlákem a převzíti otcovský statek a způsobila pouze pozdější jeho churavost, že se otec rozhodl změniti svůj úmysl a 131etého syna dáti na gymnasium do Hradce Králové, kde starší jeho bratr byl v bohosloví. Tam se Jakubec sešel s Jos. Hanušem, který byl o třídu výše, a tam prodělal těžký tyf, jenž málem učinil konec jeho životu. Vlohy Jakubce však původně lákaly к matematice, v níž měl učitelem pověstného později „libomudruna" Jakuba Hrona, na kterého však Jakubec rád vzpomíná; teprve následující profesor matematiky, pozdější moravský inspektor J. Slavík, Jakubcovi zamilovaný obor znechutil a prof. Černý,