učitel češtiny, ho nadchl pro literaturu. Řečnická cvičení Jakubcova ze septimy a oktávy měla již themata literární, ale gymnasijní program z r. 1883, kdy Jakubec maturoval, uvádí jako příští jeho povolání — vojenství. Jakubec se chtěl státi vojenským lékařem, aby dosáhl stipendia, a teprve obětavé porozumění otcovo splnilo synovu touhu po profesuře: Jakubec odešel na pražskou universitu, kde se věnoval studiu češtiny a němčiny, poslouchaje i paleografické výklady Emlerovy. Na universitě o něm rozhodli oba profesoři, kteří pro vědeckou generaci let osmdesátých a devadesátých mají největší význam: Gebauer a Masaryk. Gebauer svou důkladnou filologickou metodou a Masaryk vším, co dokumentárně vylíčil J. Herben v memoárové knize „Deset let proti proudu". A Jakubec patřil ke skupině, z níž se zrodil „Čas", ke skupině, která odborné studium, chápané s vyšších hledisek evropského vědeckého rozvoje, spojovala s horoucími zájmy o otázky dne, ať to byla politika, otázky národní a náboženské, problémy mravní a sociální nebo umění. A oba, Gebauer i Masaryk, rozhodli i o budoucnosti Jakubcových prací. V Gebauerově semináři, i když к ní podnět od Gebauera nevyšel, vznikla první velká studie Jakubcova o Ant. Markovi, jejíž počátky spadají do roku stého výročí narození Jungmannova přítele a libuňského děkana, na nějž Jakubec měl z dětství živé vzpomínky a jehož krásná tradice žila v rodném jeho kraji: samozřejmým vzorem к ní byl Jakubcovi Zeleného „Jungmann"; a Masaryk o tři léta dříve, než v Musejníku za Emlerovy redakce vyšel tento zevrubný Jakubcův „Význam Ant. Marka pro českou literaturu", vyžádal si od mladého studenta referát o „Dějinách" Bačkovského pro „Atheneum", kde byl otištěn spolu s referátem, který zatím dodal J. Vlček, a kde později vyšlo ještě několik recensí Jakubcových. Na počátku r. 1889 udělal Jakubec u Hattaly státní zkoušky—jak, vypravuje r. 1902 v „Naší době" ve vzpomínkách к 80. narozeninám Hattalovým, jež mu přinesly polemiku se Škultétym — a po zkušebním roce na gymnasiu v Truhlářské ulici a po krátkých suplenturách na Vyšší škole dívčí a na reálce v Ječné ulici, kde se přátelsky sblížil s J. Vlčkem a F. Bílým, přešel r. 1891 po F. V. Jeřábkovi definitivně na Vyšší dívčí školu, kde působil až do svého jmenování Vlčkovým nástupcem na Karlově universitě.

Vlček měl vydány již dvoje dějiny slovenské literatury, Přehled dějin literatury české, překlad ze Schopenhauera a chystal již první sešity životního svého díla; Hanuš otiskl práce o literatuře staročeské, vydal knížku o B. Němcové a napsal studii o H. Taineovi, když Jakubec pó práci o Markovi r. 1892 a 1893 v Programech Vyšší dívčí školy počal tisknouti první své práce o Kollárovi. Nebyl ani přímým účastníkem rukopisného boje a teprve později zasáhl do jeho posledních dozvuků, když r. 1896 v „Čase" s J. Vlčkem kriticky rozbíral Flajshansův „Boj o Rukopisy". Ale tím horlivější byla jeho činnost nynější, zvláště když byla založena „Naše doba", a všechny jeho práce od počátku jsou prosty obvyklých začátečnických nedostatků; Jakubec s nimi vystoupil hned jako hotový a zralý vědecký pracovník, a tak byly jeho první studie o Kollárovi také přijaty: „Čas" je vřele uvítal dovozuje, že teprve jimi správně Kollára poznáváme, fejtonista Nár. listů je pla-goval a „Literární listy" je celé přetiskly.