A tu je třeba zdůrazniti, že práce Jakubcovy nevznikaly z náhodných zálib do svých knih ponořeného badatele, nýbrž že jsou doprovodem a výrazem českých soudobých zájmů kulturních a politických. Od Gebauera si Jakubec přinesl dokonalé vyškolení filologické, jež je později patrno jak z referátů o pracích filologických — r. 1893 v Listech filologických referoval o Vycpálkově práci „O češtině v úkolech vyšších gymnasií" a r. 1901 v Naší době o Gebauerově „Slovníku staročeském", — tak z pozornosti, kterou věnoval dialektu rodného kraje: r. 1892 otiskl v „Českém lidu" důkladné dialektologické pojednání „K názvosloví našeho dialektu", doplněné r. 1895 prací novou „České tkalcovství rukodílné". Škola Gebauerova se projevila zvláště věcností prací Jakubcových, věcností, jež sbírá, třídí a proniká fakta a na nich buduje své závěry; a tu právě se Gebauerův žák umí znalecky postaviti к jazykovým snahám obrozenským a podrobně probrati jazykové problémy u Kollára nebo Havlíčka, stejně jako skvělé Jakubcovy edice F. V. Heka, Kollára, Palackého a Celakovského a přesné revise posledních svazků korespondencí Dobrovského a Vinařického jsou nemyslitelný bez učitelského vlivu Gebauerova. Ale Jakubcovy práce v „Českém lidu" zároveň jsou svědectvím autorova těsného vztahu к českému lidu, vztahu, jenž nebyl jen učenecký, nýbrž vyplýval z pokrokových idejí doby: Jakubec neodděloval vědy od života, nýbrž к vědě docházel od skutečného života a jeho potřeb. Bylo to živelné vědomí příslušnosti к českému lidu a obrodný zájem o lid, co kdysi spojovalo Jakubce přátelstvím s národopisným pracovníkem Em. Kovářem a co mu diktovalo horlivou účast na národopisné výstavě, jak o tom uslyšíme od znalce povolanějšího; a byla to bytostní potřeba všímati si všech stránek praktického života, co ho trvale připoutalo к národohospodářskému mysliteli prof. J. Kolouškovi — Jakubec plul plnými vlnami obrodného pokrokového hnutí, vyznačeného jménem Masarykovým.

Dnes není snadno určiti Jakubcovu účast na politické rubrice „Času", kam psával úvodníky a články, ale je známo, že Jakubec stál u kolébky realistické strany jako jeden z nej opravdovějších a nejagil-nějších jejích spolutvůrců; po Kolouškově odchodu na brněnskou techniku psal místo něho od podzimu roku 1899 dokonce měsíční vnitropolitické přehledy do „Naší doby". Z nich poznáváme politického stoupence Masarykova, který prudce žil všechny palčivé otázky tehdejší politiky a vyrovnával se s nimi s typickou svou důkladností; vřelé jeho srdce cítilo sociálně a smělé jeho projevy se mohly nejednou zdáti kacířskými. Jakubec jako Masaryk naše malé poměry posuzoval podle evropského měřítka, pro něž si ve školním roce 1898—1899 přinesl bohaté dojmy ze studijní cesty po Německu. Roku 1899 otiskl v „Naší době" obsáhlé a obsažné články „Berlín umělecký a vědecký" a v „Národohospodářském obzoru" pronikavou studii „Kniha v Lipsku", po níž roku 1900 v „Národohospodářském obzoru" následovalo podrobné sociologické pojednání „Společenský život německý v odlesku vývoje národohospodářského"; z těchto prací vidíme, jak literární historik Jakubec dychtivě nejen pozoroval všechno, co jej obklopovalo, život v celé jeho rušné náplni, nýbrž jak stále srovnával s našimi poměry a jak se učil vyššímu a životnému hledisku. A při tom, jak přiznává v úvodě studie v „Naší