době", třebas jeho přiznání bylo bolestné, odvážil se závěrů i s vědomím, že toto srovnání nebude vždy v náš prospěch.

S tohoto hlediska jest se dívati i na Jakubcovu práci literárně-historickou. Nebyla mu účelem sama o sobě^ nýbrž měla přinášet jasno do našeho života na základě poznání naší literatury. Jakubec se také účastnil literárního kvasu let devadesátých jako kritik; po Masarykově sblížení s mladočechy psal kritické úvahy o Ferd. Schulzovi, Heritesovi, Kaminském a j. do Národních listů a přestal, když v Národních listech vyšla nepříznivá úvaha prof. Paroubka o 1. sešitě Vlčkových Dějin; potom psal o soudobé literatuře do „Naší doby" a z jeho kritik jsou zvláště pozoruhodné analysy Macharovy „Magdaleny", „Výletu na Krym" a „Golgathy"; v „Naší době" dokonce čas redigoval Rozhledy literární. Jakubec si zde všímal i beletrie lidové, také kalendářové — zde se s jeho zájmem literárním stýká zmíněný zájem národopisný. Jakubec jako literární kritik byl veden hlubokým přesvědčením mravním, které proniká i v těchto úvahách o literatuře lidové; národopisec Jakubec nebyl romantik, zbožňující lid a hledající a nalézající u něho jen světlé stránky, nýbrž naopak, právě že znal význam prostého člověka, běželo mu o jeho duševní zdraví a proto nezavíral očí před stíny lidového života, jež je třeba si uvědomiti, aby byla náprava možná. Proto vítal zvláště moravské povídky Mrštíkovy, jež lid líčily podle pravdy neideali-sujíce ho podle vzoru starších romantických povídkářů venkova.

Byla to tedy ideová náplň, co v těchto vždy věcných a důkladných rozborech soudobé literatury Jakubce zajímalo; a podobně přistupoval ve svých pracích vědeckých i k literatuře starší.

Jestliže již Hálek počátkem let šedesátých cítil nedostatek vědeckého probadání nové literatury, cítil jej po třiceti letech tím naléhavěji Jakubec. Básníku Hálkovi šlo ovšem jen o literaturu, o přehled toho, co bylo vykonáno, o dějinnou spravedlnost к básníkům, na něž budoucnost ve víru nových hesel ráda zapomíná. Důvod Jakubcův byl jiný: již studii o Markovi, jež vyšla roku 1896 v přepracované a doplněné formě, psal jako doplněk к životopisu Jungmannovu od Zeleného, v němž po prvé soustavně bylo vylíčeno celé obrozenské pozadí; roku 1899 otiskl v „Naší době" obsáhlý článek „Organisujme práci ve prospěch novočeské literatury", ve kterém navázal na Macharův stesk, že nemáme vydaných starších autorů. „O našich buditelích bohužel pořád víc deklamujeme, nežli se snažíme jim porozuměti," čteme zde: tkvíme prý literárně stále v historismu, pracuje se stále ještě hlavně o době staré a střední, zatím co spisovatelé obrozenští, kteří nám jsou tak blízcí, zůstávají nám neznámi. I kdybychom v tomto článku nečtli chválu Masaryka, že dnešku „odhalil snahy buditelů", bylo by hned zřejmo, že důvod Jakubcova studia doby obrozenské jest týž, jenž Masaryka vedl к „slovanským studiím" o Kirějevském a vzájemnosti Kollárove, ke studiím, z nichž vyrostla jeho „Česká otázka": obrozenské studie Jakubcovy jsou prací vědce, jenž žil živelně problémy své doby a jenž národu chtěl svou vědou přispěti к pokroku a vývoji.

Ve svých studiích Jakubec nechtěl býti ani politikem ani filosofem, nýbrž zůstával vždy literárním historikem, nevybočuje z mezí své vědy