nikam, kam ho nevedla analysa přísně odborná. A právě že sám chtěl svými pracemi působiti ke správnému poznání, hledal cestu ke správnému poznání i ve své vědě: a tou mu byla literárně historická metoda. S ohlasem diskusí s J. Vlčkem o literární metodě se setkáváme často v Jakubcově díle. Metodických otázek se týkala již kritika Bačkovského „Zevrubných dějin"; v „Atheneu" se roku 1892 vyrovnal zevrubnou úvahou s nejvýznamnější kritickou prací této doby, v níž u nás bylo po prvé důsledně použito nových kritických hledisek francouzských, s L. Čechovou knihou o K. Světlé, a současně referoval o Wetzově práci „Uber die Literaturgeschichte"; roku 1893 napsal do „Hlasu národa" obšírnou úvahu „K otázce literárních essayí", k níž podnětem byla Albertova studie o J. Vrchlickém, a vychází v ní z předpokladu, že podobné studie jsou velmi plodné pro literární vědu. Proto vítal mladou, teprve se rodící kritiku „Literárních listů", od které očekával, že skutečně obohatí a prohloubí české literární názory. Roku 1899 vypracoval ve zmíněné stati, otištěné v „Naší době", podrobný program, jak

organisovat práci ve prospěch novočeské literatury: volal po založení

Společnosti pro novočeskou literaturu s odbory po venkovských městech, jež by sbíraly látku o spisovatelích svého kraje; kriticky přehlédl nedostatky dějepisectví českého písemnictví, zejména nedostatek přesných vydání autorů, jejich korespondence, pamětí atd., a tyto tužby a úvahy po roce (1900) doplnil statí „Nový seminář", ve které se podle svých zkušeností ze seminářů v Berlíně, v Lipsku a ve Vídni snažil nalézti nejvhodnější způsob výchovné literárně-historické práce. Téhož roku v recensi Meyerových dějin německé literatury XIX. století, jež vyšly jako část Schlentherova podniku, souborného díla o německé kultuře XIX. století, toužil již po něčem obdobném alespoň pro literaturu u nás — „Moravská orlice" tehdy přinesla z Prahy zprávu, že za Jakubcovy redakce bude vycházeti obsáhlá historie nové české literatury: byla skutečně za nedlouho u Laichtera uskutečněna redakcí Vlčkovou.

Svou vědeckou metodu si Jakubec záhy našel. Již obě první práce o Kollárovi, rozbor Předzpěvu ze „Slávy dcery" a bystře provedené srovnání jeho s prvními třemi zpěvy, znamenají v naší literatuře podrobnou a důslednou analysou nový způsob práce. V „Listech filologických" podal Jakubec roku 1897 obsáhlý rozbor Murkovy knihy o německých vlivech na počátky českého romantismu, kterou vítal,

ačkoliv s ní ve všem nesouhlasil; vítal ji proto, že prý svými vývody

rozptyluje staré legendy o zázraku vzkříšení, legendy, podobné legendě o Rukopisech: i práce Jakubcovy, zvláště hojné práce o Kollárovi, rozptylují takovou legendu. Jakubec ukazuje na jeho souvislost s prostředím nejen domácím, nýbrž i cizím, a určuje celou jeho básnickou techniku Kollára v pravé podobě teprve objevil, a jeho rozbory jsou pevné a neochvějné. Bylo to jistě nejen blížící se Kollárovo jubileum, co Jakubcovi dalo podnět к těmto studiím, nýbrž i stejné zájmy s Masarykem, neboť nejen Kollár, nýbrž i Celakovský, Palacký a Havlíček vedle Dobrovského a Jungmanna byli hlavním předmětem odborného badání Jakubcova. Jen jako básníci a učenci ? Nikoliv, nýbrž jako čeští básníci a vědečtí pracovníci, jako první tvůrci českého politického a národního programu.