Tato stať věnovaná vzpomínce na šedesáté narozeniny Jana Jakubce pokouší se stručně shrnouti jeho dosavadní činnost na poli národopisném.

Jako u všech národů slovanských, také u nás se romantičtí zakladatelé studií lidopisných zabývali problémem národního umění a zejména usilovali, aby v souboru evropských literatur zněly nové svérázné tóny — svědectví kultury vskutku osobité. Umělci a buditeli, který písní křísil národní uvědomění, pomáhal mytolog: nalézal v lidovém podání dědictví pradávných dob a snažil se rozborem zjistiti pohanské rysy. Stálý zřetel na tento trojí cíl jest patrný v celém vývoji našeho romantického národopisu, v rozsahu látky i ve způsobu zpracování. Sběratelé se téměř výlučně soustřeďují na lidové umění slovesné, posuzují je s hlediska estetického a národního, shledávají se doklady mravní ušlechtilosti i vyspělého vkusu našeho lidu, ale vědecké studium lidového podání se vlastně omezuje jen na mytologii. Teprve v letech osmdesátých nastává obrat. Probouzí se zájem o kroje a výšivky (srovn. na př. výstavy v Olomouci roku 1885, v Turč. sv. Martině roku 1887, Socháňovu výstavku slovenských výšivek v Praze roku 1889), o lidové stavby, o keramiku atd. a úspěchy evropského folkloru, jakož i práce ostatních Slovanů vytyčují mladým badatelům nové vyšší cíle, nutíce je prohlubovati starší metody. Význačným představitelem tohoto kritického směru jest Jan Jakubec. Boj o podvržené rukopisy, tato pronikavá a všestranná revise romantické vědy, skončil se vítězně pro obnovenou universitu, ale ukázal, kolik práce ji očekává zejména v literárních dějinách a v jazykovědě. Jan Gebauer, Jakubcův učitel universitní, prospěl také našemu národopisu, neboť upozorňoval své žáky na důležitost živé řeči lidové, vybízel к studiu lidové poesie, jeho výklady o dějinách literatury české měly široký základ srovnávací a podávaly cenné pokyny o vlivu středověkého písemnictví na lidové podání.

К vědecké práci národopisné si Jakubec přinášel vzácnou průpravu již z rodné vesnice, poněvadž znal selské hospodářství, měl velikou zásobu slovní, ale dobře rozuměl také věcem, zejména odborné názvosloví si důkladně osvojil — slovem, znal život na vsi z vlastní zkušenosti dopodrobna. Svědčí o tom hned první rozprava filologická „K názvosloví našeho dialektu", kterou otiskl v I. ročníku Českého Lidu (1892). Výčet děl, z nichž práce čerpala některé zásadní myšlenky teoretické (Whitney-Jolly, H. Paul, Osthoff), dokazuje, že se autor svědomitě připravil po stránce metodické a že chtěl upozorniti na zajímavé otázky, jichž si naše dialektologie tehdy skoro ani nevšímala. Dotknuv se v úvodě rozdílu mezi slovní zásobou starších vesničanů a nejmladšího pokolení, Jakubec několika příklady naznačil, jak se mění jazykový usus často již v nejbližším okolí a shrnul hojnou látku v těchto skupinách: 1. starší slova, která se ještě zachovala v nářečí, 2. odborné názvosloví (jako příklady si zvolil zpracování lnu, práci na poli, v lese, ve stodole, názvy ovoce a j.), 3. výrazy onomatopoetické, 4. jazyková tvořivost (nové výrazy, často trefné), 5. rozšiřování a zužování rozsahu významového, 6. přezdívky vzniklé ze jmen místních osob, 7. cizí slova. Autor si byl dobře vědom, že článek nevyčerpal přehojné látky zejména v oboru lidového názvosloví. Po této stránce byla vítaným doplňkem stať „České tkalcovství rukodílné", kterou prof. Jakubec a jeho bratr