REFERÁTY.

Mansikka V. J. Die Religion der Ostslaven. I. Quellen. Helsing-fors 1922. Str. 408.

Kniha p. Mansikky jest velice užitečná. Mimo pokus Sachmatovův týkající se letopisu a Aničkovův rozbor několika „Poučení" nebyl ruský materiál mytologický probrán, pokud se stáří a věrohodnosti týče a pokud se vskutku vztahoval na víru lidu ruského. To učinil nyní p. Mansikka způsobem velmi svědomitým a celkem i šťastným tak, že v největší části své práce dojde zajisté souhlasu literární kritiky. Je tu tak mnoho nového (zejména pro ty, kdož žijíce mimo Rusko, nemohli míti přístup ke všem materiálům, ať vydaným ať nevydaným), že se vskutku dostává stará ruská mytologie do nového světla. Neplatí to ani tak o předních bozích: Perunu, Volosu, Svaroguf Dažbogu, Mokoši atd., jako spíše o jednotlivých stránkách demonologie, o kultu mrtvých a staré magii.

P. Mansikkou probraný materiál je roztříděn takto: Nejdříve jsou probrány zprávy letopisů až po t. zv. Gustinský letopis a polské kroniky, pokud se ovšem vztahují к mytologii ruské. Potom následuje rozbor různých kázání, t. řeč. Slov, Poučení, Zapovědí, pak traktáty nehodící se do kategorií předešlých, hlavně Slovo o pluku Igorově a konečně zprávy cizích autorů (většinou cestovatelů), počínajíc historikem Prokopiem v VI. stol., jehož zprávy autor velmi cení proti mínění Al. Brücknera, až po H. Rostowského ze stol. XVIII.

Pokud se týče stanoviště autorova к jednotlivým otázkám ruské mytologie, poukázal bych zejména na tyto věci. Peruna uznává jako boha staroruského a staroslovanského,*) připouštěje pouze, že jeho kult dostal se po příchodu Varjago-Rusů do vlivu kultu skandinávského Thora. Zato se p. Mansikka chová skepticky к existenci Dažboga a Striboga (jména jsou mu neslovanská), Mokoš a Chorsa pokládá za božství cizí a Sima-Rbgla za pouhou literární interpolaci dvou ve skutečnosti neexistujících bohů. Také Svarog mu je pochybné existence, zejména pokud se jeho významu solárního týče. Jméno je opět neslo-vanské a božství samo jen umělým ohlasem litevsko-baltického Svaro-žiče. Důkazu těchto tvrzení je věnován na konci knihy zvláštní annex (p. 379—397). Nový je také výklad Volosa-Velesa. Ruský pohanský Volos vznikl podle p. Mansikky teprve v IX. stol., když tam křesťanské legendy přenesly z Byzance postavu sv. Blasia, ochránce stád. Tehdy teprve ze jména Vlas vzniklo ruské plnohlasé Volos.