Nemohu dobře souhlasiti se všemi těmito závěry, i když filologické výklady jmen, mně vzdálené, nechám stranou, a pokládám na př. skepsi autorovou týkající se Dažboga, Striboga a Svaroga za přílišnou. Jestliže existoval u polabských i ruských Slovanů kult Svarožiče (a ten je zaručen), musila býti v jejich folkloru i postava Svaroga. Také cizí původ Mokoše není dostatečně prokázán. Zato přinesl autor mnohé nové dobré věci ve prospěch existence kultu Perunova a za správné pokládám též rozlišení ruského Volosa od Velesa pozdějších textů, — kde není nic než přeměna jména Baala — Βήλος ve smyslu ďábla. Naproti tomu výklad, že ruský pohanský Volos, nejstarší tradice letopisné vznikl přenesením křesťanského sv. Blasia, patrona stád z Byzance do Kijeva krátce před dobou Vladimíra, zůstává přece jen velice pochybný. Pokud se týče těchto předních bohů ruské mytologie, dostali jsme se studií p. Mansikky sice ku předu, ale většina zůstává i nadále otevřeným problémem.

Mnohem větší pokrok učiněn je v oddílu demonologie a kultu mrtvých. Zde přinesla práce p. Mansikkova neobyčejně mnoho nového a solidního. Stará ruská demonologie namnoze dostane nyní jinou tvářnost, poněvadž se dnes nejenom setkáváme s velkým množstvím materiálu, který dosud tak kompletně sebrán nebyl (a s části vůbec nebyl znám), ale proto, že se autor vynasnažil materiál oceniti a vymýtiti vše, co pokládal za nevěrohodné a ukázati zejména na to, co bylo vskutku ve víře lidu ruského a co se dostalo do textů jenom z cizích literatur. V tom směru přináší práce jeho velmi mnoho dobrého, s čím nutno bez výhrady souhlasiti. Z jednotlivostí bych však skepsi autorovu vzhledem к existenci demona Rodu a Rožanice pokládal přece za přílišnou (pokládá jména jen za překlad ř. τύχη a είμαρμένη) a také nemohu sdíleti výklad, že věty v ruských církevních Poučeních jsou jen zjevy přinesené literární cestou od Jihoslovanů, kteří je převzali z mytologie turko-tatarské. Byly-Ii převzaty, stalo se to zajisté stykem s Turkotatary (Avary, Bulhary, Chazary atd.) až v samém Rusku, ne teprve na Balkáně. Podle textů soudím, že lid ruský na ně vskutku věřil. Ale to jsou konečně věci, jež sotva kdy bude možno přesně rozhodnouti.

Na konec ještě několik malých drobností.

Na str. 164 v Slovu sv. Grigorija čteme, že lidé „пьють Переплуту въ розЪхъ", což překládá autor správně „trinken ihm zu Ehren (?)",— ale při tom má text patrně na mysli pití z rohů, které přečasto sloužily za poháry a zejména se typicky objevují při funkcích adoračních. Na str. 250 slavnost туры (XII. stol.) — vykládá se slovem „Auerochsen". Zde bylo potřebí ukázati však na analogický název turice na Slovensku a v ruské Haliči a turica v Srbsku a Dubrovníku.*) A ještě jedno. Citace p. Mansikky nejsou úplné a to těžce nese ten, komu není možno sáhnouti ke knize citované. Autor častěji neuvedl plného titulu, ani místa, kde kniha byla vydána, ani roku. Dá se to však napraviti, při-pojí-li к II. svazku seznam hlavních v knize citovaných děl.