Nejstarší způsob hospodaření nutil k tomu, že orná půda poddaných každé dědiny rozdělovala se na části, zvané hony, traty, tratě, z nichž střídavě jedna osívala se ozimem, druhá jarinami a třetí zůstávala úhorem sloužíc pro pastvu dobytka. Vedle nich byla půda panská orná, luční a lesní. А к rozlišování označeny jednotlivé tyto části jmény, к nimž dal podnět obyčejně předmět tehdy v té které části nejvýznač-nější, neb nějaká událost, která se tam stala a v mysli všech hluboký dojem zanechala. Nebyl tedy počet těchto nejstarších názvů asi příliš četný, zvláště v kraji, kde vzdělaná půda byla ucelenější než v horách. Dovídáme se o nich při převodech pozemkového majetku. Počet ten byl však přec jen mnohem větší, než nám nejstarší archivní zprávy vykazují, neboť nejen statky, ale i poddanské grunty převáděly se jako celky a nebylo tudíž důvodu, aby se jednotlivé části vyjmenovávaly. Příležitost к tornu se vyskytla obyčejně jen, když se rodinný majetek dělil mezi více členů rodiny, když se převáděly nebo dávaly do zástavy jednotlivé pozemky, když si postupitel vymiňoval některou část к doživotnímu užívání, neb když se panské pozemky pronajímaly poddaným.

Vzrůstem obyvatelstva, rozmnožením půdy orné mýcením lesů, zanikáním vesnic a změnou poměrů hospodářských rozmnožoval se zvláště v hornatějších krajích i počet tratí, jak to vidíme již v XVI. a zvláště v XVII. století.

Ovšem že i každý majitel počal si brzy označovati svůj pozemek v té které trati, aby jej rozlišoval od majetku sousedova, aneb dal mu jméno soused, chtěje jej rozlišiti od svého. Důvod к takovému označeni tvořil tvar pozemku (Klínek, Nohavice, Lopata, Pecen), poloha (Zlíbek, Údolí, Kopeček, Humno), způsob obdělávání (Bučinka, Boro-vina, Chmelník, Březinka, Rybník, Palouček, Vinohrad), povaha půdy (Hliništná, Bažinka, Močál), význačný předmět (boží muka, kříž, milíř, čihadlo, hamr), místní událost (Oběšenec, Kacíř, Soudný, Utopená), posměšek (Šafránka, Jezero), příjmení majitele (Kotlářka, Pernovka, Hrn-čířka) a pod. Tato jména časem ustálila se tak, že byla těsně spiata s pozemkem, tvoříce jeho „příjmení" i když přešel na jiného majitele.

Zatím nastaly úpravy berní, které měly za podklad soupisy poddanského i vrchnostenského majetku. První z nich po 301eté válce (berní rolle kol 1656) všímala si více hospodářských celků, označujíc půdu jen počtem měřic. Ve vlastním soupisu není tudíž ještě mnoho názvů místních, více je jich ve stížnostech poddaných, které daly podnět к lánové visitaci (kol 1679). Druhá úprava (teresiánská kol 1740) všímá si již mnohem více pozemků samých a je proto v těchto soupisech mnoho jmen místních, zvláště tratí, často i dialekticky výstižných. Další úprava (joseinská kol 1780) nedbá již tak na vlastníka, jako na pozemek sám, označujíc jej к rozlišení od druhého číslem (topografickým). Popisuje proto každý pozemek bez rozdílu a všímá si jeho dosavadního názvu. Tento mezník, kde jméno pozemku dostupuje vrcholu svého významu, je pro soupis jmen místních nejdůležitějším. Označením pozemku číslem (topografickým a později parcelním) uvolňuje se jméno pozemku i tratě stále více, takže již v následujícím katastru pozemkovém (kol 1830) přenáší se i na jiné pozemky a polohy (zvláště při zcelování). Ale i v ústech lidu počínají se jména pozemků rychleji měniti.