sátých min. stol. zhotovovány z kamene zprvu rovněž tvarů vysokých, štíhlých, dodávané z nedalekého Budilova, kde jsou bohaté vrstvy jemnozrné žuly. Kříže stavěli hospodářové při svých pozemcích rovněž u cest a na rozcestích a důvodem jich vzniku nebyla ani již tragická událost, nýbrž zřizovány jen к větší cti a slávě boží.

Písemné prameny o postavení i tu zřídka nalézáme. Náhodou zachoval se v městečkem manualu starý zápis o kříži v poli „na Kavčinci" ve Vl. Březí, jenž udává příčinu i způsob zřízení.

„Léta Páně 1751 dne 28. Febr. Vystavíce Antonín Jambor, ten čas zahradník vrchnostlivej zdejší na kruntě Jana Paura souseda zdejšího na Kavčinci tak jmenovaným kříž neb Crucifix к větší cti a slávě Boží. Poněvadž ale takový dle nařízení consistorialního vyzdvihnouti býti nemůže, pokudžby se na budoucí časy, kdyby ten sejiti měl, jinší dobrodinec nevynacházel, tak tehdy vejš jmenovaný Jan Paur budoucně takový buďto skrze sebe, neb jakéhokoliv hospodáře na kruntu neb živnosti té bydlící zase nový vystaviti se zavazuje. Stalo se v domě radním městys Vlachobřezí při soudu gruntovním, dne 17. Febr. r. 1751."

Jan Paur byl hospodářem na domě č. 164, к němuž pozemek ten kdysi patřil. Že však ani zápisy v úředních knihách nebývaly úplnou zárukou, možno viděti tuto, kdy při potomních obnovách kříže věkem sešlého nikdy se nepřihlásil hospodář domu Paurovského, později Marciusovského, ke své povinnosti. R. 1780 nahradil jej novým křížem ze dřeva dobrovolně а к větší své zásluze Ant. Scholz, vrchní a rovněž ani pozdější ochotní obnovitelé, r. 1859 a r. 1906, kdy jím byl naposled farář J. Myslík, nevěděli o tomto zápisu.

@-----

Také památka mizející z obrazu jihočeské vesnice, zajímavá ne tak cenou architektonickou jako významem svým lidopisným. Brzy budou trosky její jen vzpomínkou na bývalé hojné pěstění lnu na českém Pošumaví a na kus života lidového s ním spojeného. Už i v podhůří šumavském len byl na vymření a jen válka prodloužila mu na nějaký čas život, z nouze jen, na jak dlouho však, neznámo.

Len, krásný, modrokvětý, hebký len mile dojímal oko návštěvníka horského kraje, když potkával svěže zelené i blankytné záhony jeho po chudých kamenitých úbočích. Každý i malý chalupnik sel si aspoň záhonek, zámožný sedlák, možno-li tu vůbec mluviti o zámožnosti, vládnoucí lánem ovesné půdy, porostlinami a skalkami promíchané, míval ho více, však vždy spíše jen pro svou potřebu, pro rodinu i čeládku, ne tak pro obchod.

Pazderna a pastuška bývaly nezbytnou součástí vesnice. Tato obyčejně uprostřed návsi, konopice pak někde za vsí u cesty, v mezi neb pod strání schovaná, by neohrožovala požárem příbytků lidských.

Pazderna, či po staru konopice, z dob, kdy pěstovalo se více konopí, skládá se z menší předsíňky a větší vlastní sušárny, v níž umístěna jest pec, do které se přikládá z předsíňky. Někdy bývá jen sa-