motná sušárna a v ní pec. Dým z pece naplňuje místnost sušárny, pronikne při sušení otýpky lnu nakladené na stropě a ztrácí se střechou. Strop utvořen jest ze tří až čtyř trámů, přes něž kladeny jsou tyčky, zhruba osekané to smrčky či ostrve.

Ostrve, hle, jak staré to slovo zaznělo nám k uchu! Jak jsem se zaradoval, až překvapením zarazil, slyše je, — slůvko, které jsem čítal ve studentském mládí ponořuje se do historických povídek, vyprávějících o rytířích erbu ostrve, o pánech z Dubé a Lipé. „Ať žije ostrev!" volával v těch povídkách lid na počest mocných a hrdinských těch pánův a já dlouho si význam slova neuměl představiti a zde, v šumav-

ských horách slyším je tak najednou a srozumitelné od prosté stařenky nesoucí z lesa chrastí, s kterou jsem se sešel pod Svatým Vojtěchem či Lštění. Jako starý peníz zlatý když najdu. V prostých zapadlých konopicích uchovalo se nám na živě slovo tak vzácného rázu a stáří.

Ale zdá se, že také jest již v posledním záchvěvu života. Na doklad uvedu další, jako anekdotu, ale pravdivou. Asi po třech letech po té kreslil jsem u Mejkova svůj obrázek. Zastavím mimojdoucí babku a vyzvídám, jak sejí len, jak jej suší a jak a kam kladou při sušení otýpky, s tím úmyslem, abych ještě jednou zaslechl a vylákal z ní to archaické, jako zázrakem obživlé slovo. „Inu, prý se kladou na strop na ty trámy a tyčky." „A jak se těmto tyčkám ještě říká?" „Také smrčky," odpoví stařena udiveně na mne hledíc. „A jak že ještě, také prý ostrve?" doložil jsem nedočkavý. „Inu také, ostrve je to na německy, a na česky smrčky nebo tyčky." Dobrá žena, neklamný filolo-