horko, jako bývalo v podletí toho roku, jenom v košili. Ochladí-li se najednou, jak se na Šumavě často stává, objevuje se mi Prokop s dětskou čepičkou nazvanou s líčkama, bílým králíkem lemovanou, víc nic. A to už musí býti zima! Ale vidět Prokopa jen kročit — už víte, tohle dítě v sukni to že není „divče", to že je chlapec a Chod.

Ze jsem se s Prokopem podrobněji seznámil — důvěrněji nemohu říci, neboť Prokop si mě sám nechával v uctivé vzdálenosti,

0 důvěrnost mou ani jinou nestál — tu mi pomohla náhoda. r

Bydlím o prázdninách 1911 v Prokopově sousedství; jen silnice nás dělila a při ní s jedné strany škola, s druhé na pěkném kopečku nová kaple sv. Prokopa. Pod kaplí jest dřevěný stojánek, pěkná šumavská zvláštnost, z něhož do mohutného zčernalého koryta z jedlového odzemku stříká hojný proud křišťálové vody, kterou si dřevorubci vedou dřevěným vodovodem z nejlepší studánky z lesa. Několik kroků nad kaplí už se začínají nepřehledné černé hřbety lesů čerchovských.

Prostomilé zákoutí, jedno z nejpůvabnějších v chodském podlesí. Rád jsem tu v okolí kaple pobýval a v stínu posedával a nejraději tu býval i Prokop; v té zálibě к místu jsme se shodovali a z ní vznikla mi i možnost, abych malého běhounka přece poznal a jeho svobodný život jakž takž zachytil a popsal.

Začnu s Prokopovým rodokmenem; dědilť on již s krví předkův

i mnohé jejich význačné vlastnosti. Otec jeho, statný dřevorubec, asi před dvaceti lety, kdy už naše Cerchovy povážlivě prořidly, takže nemohly všeho domorodého obyvatelstva obživiti dřevorubčinou, pustil se na léto s jinými druhy odvážlivými do světa daleko na západ až k Rýnu nádeničit při stavbách. Od té doby vydává se tam co rok, doma pobude jen hostem na kratičký čas v zimě, kdy se na stavbách nepracuje. Cizotou sice za ta léta hodně načichl, ale nepředělala ho ani za dobu tak dlouhou, jako bohužel mnohé z našich lidí v cizině. Jeho chodské jádro je na to tuze tvrdé. Ze pak tatík doma hrubě neprodlí, nemá na rodinu a výchovu značnějšího vlivu, vše tu jde jednak po starodávném řádu, jednak po vůli matčině.

Znával jsem i děda Prokopova s otcovy strany, dřevorubce od kosti, muže jako skálu až do pozdních let stařeckých.

Byl stará vojna, uměl vyprávěti, co na vojně dokázal i zkusil. Plášť mu Vlaši rozstříleli, „že za krejcar soli by do něho nebyl zavázal," ale kulky se jeho chodské kůže nechytaly; také dřevorubcem byl dovedným. Vokřin uměl vysekat, který nesměl puknout, a šindel vy-strouhal, že voda s něho sklouzala jako s husy.

Na tohoto děda Prokopova i na jeho statné tělo a zdravou mysl jsem si častěji vzpomínal, když jsem tak pozorovával malého běhounka v okolí kaple a zvláště u stojánku, jehož hrčivý stříbrný proud jej lákával nejvíce.

Také bába Prokopova byla žena jako ze železa. Vídával jsem ji za malička, osobu vysokou, kostnatou, pronikavého pohledu, velkých, čerstvých pohybů, a pokud se pamatuji, vždy bosou. „Císaři pánu vychovala" — tak se chlubívala — čtyři syny a chlapcům ve vsi čtyři divčata jako „krafiáty".