Chorvat Blažej B. začínal svoje lístky vždy takto: „Primiti ljepi pozdraf ode mene Blaža i mogu Varn javiti, da sam fala Bogu zdraf, akého zdravlja i Vam želim od Boga i od srdca moga."

Smutným dojmem působí, musíte-li číst dopis Slováka psaný — maďarským pravopisem: „Moji milí, drahí Rogyicsja (= rodiče) aj Brat moj milí Jozsi z Manzselkó." —

Pro tento článek píše se rok 1911.

Kdo Chodsko navštíví v těchto letech a jen tak povrch je projde a prohlédne, odcházívá zklamán; zvláště přišel-li s lichými nadějemi, že uvidí každým krokem v kroji, v řeči a v životě vůbec nové a nové doklady starodávnosti a kmenové zachovalosti zdatného českého kmene.

Vzácné národní dědictví jest už i na Chodsku dávno trháno a od-plavováno rušnými proudy nové doby. Zkoumáme-li však bedlivěji kteroukoli stránku skutečného života lidu chodského, zachytí si přece pozornost naši výjevy ojedinělé sice, ale svérázné a životné, takže z nich druhdy kmitá i naděje, jako by к jádru a ke kořenům povahy chodské moderní nákaza přece ještě nebyla vnikla. Sama příroda a život, který к této přírodě člověka poutá, určují mu tuto houževnatou konservativ-nost. Příroda velká a velebná zároveň, avšak tvrdá a chladná, jako by tu zosobnělá stála nad člověkem horalem a hrozila opět a opět výstražným slovem: „Jen povol — a neobstojíš! . . ."

Tento mocný hlas přede vším jiným jistě působí, že se v takových odlehlých krajích, jako jest právě Chodsko, zděděné názory životní přejímají jako druhá přirozenost, že přecházejí takřka s krví do nového pokolení a že se život podle nich, třebas sebe lopotnější a krušnější, béře jako zřejmá povinnost, jejíž plnění duši venkovského člověka přes všechno strádání naplňuje zpravidla rovnováhou, jíž by mu nejpřednější průkopníci nových názorů a hesel záviděli. Starší pokolení bylo ještě pevnější; nevzdávali se ani zděděného kroje ani starodávné řeči, ač se jim přes pole pro obojí posmívali, nebylo jim veselí nad dudy a staré písničky, od malovaného nábytku bývalo prý jim v senci veseleji; starým bylo to všecko kmenové dědictví nejen milé a drahé, ale jim bylo s chloubou náše! Sebevědomí u nich bylo ctihodné a silné.

Z řady životních výjevů svérázných, až překvapujících lidovou původností, sám se mi před očima kreslil obrázek výchovy malého Prokopa, potomka z pokolení lesáků čerchovských, pravého Choda už zdatnou postavičkou i každým hnutím. Jde mu teprv na čtvrtý rok a tudíž podle zděděné tradice chodí si ještě v sukni a častěji, je-li