stelivo, z lesa kde kdo čeho potřebuje, tahá a snáší domů jako mravenci na svou hromadu. Jaký div, že tento zvyk přecházívá časem v pud, jevící se již v dětech a pověděný charakteristickým příslovím pro Chodsko : Co je lepší než veš, všecko demů nes.

Ovšem maličkým se tento pud sháněti kdeco někdy také nevyplatí. Stalo se to též před mýma očima Prokopovi. Prostřed silnice našel pěknou krabičku dřevěnou — po kolomazi. Zvenčí se svítila pronikající mastnotou jako olakována, uvnitř po stěnách byly ještě zbytky kolomazi. Prokop zálibně si prohlédl nález a první jeho bylo běžet ke stojánku a krabičku vymýti. Ale voda s mastnoty sběhla bez účinku. Prokop přehlížel, obracel, až se dal do čištění rukama. Ty však potom byly! Ani matka nedovedla mu je umyti, několik dní chodil jako kominíček, a na sukni zůstaly skvrny, pokud jí byl kus. Za tu sukni dostal Prokop pro pamětnou, a co ho asi nejvíc mrzelo, jeho nález letěl do kamen.

Dva měl Prokop druhy drahé, oba v blízkém sousedství, к nimž si rád zaskočil na hyjtu, i když jej sluníčko před kaplí nejpříjemněji bavívalo.

První byl starý soustružník, Cymbál — zvaný tak po otci, posledním chodském cymbalistovi. Jeho dílnu děti vůbec rády navštěvovaly vidouce tu nejen zajímavou, rušnou práci, nýbrž i přenozmanité výrobky od prostých tuctových koleček na bíličské štětky až do ozdobných kalíšků, skříněk, talířků, z nichž některé vyrostlá dcera soustružníkova ještě zdobila pestrým vypalováním a malováním. Soustružník je dobrý člověk a maličkým zvláště příznivý. Nahrnulo se mu jich někdy několik najednou.

„Zas mi sem dete překážet?" utrhl se na ně staroch s líčenou přísností. Ale děti jakoby se jich to netýkalo, nelekly se. Věděly do posledního, že to stryjček Cymbáluc s tou přísností nemyslí do opravdy. A stryjček už opravdu slevoval na přísném hlase: „Smíte tu byjt," dodával, „jen mi na nic nesahyjte!" Ale děti jako by ani toho mírnějšího slova neslyšely; v několika okamžicích každé už má v ruce, co právě je nejvíce lákalo. To malý talířek zkouší roztáčeti na židli, za ním klouček malý nebozízkem vrtá do špalku. Stryjček zatím hledí živnosti. „Drc — drc — drc," bere třísku po třísce z válečku na nudle. Najednou chce přiostřiti želízko, sáhne po brousku — brousek ten tam. „Cechmanti vy, keryj pa ste mi tu vzely brousek?" volá a zastavil práci. Chlapci se vyruší každý ze svého a jeden červenaje se vzadu táhne se ké dveřím: „To ty Halbustýne!" volá za ním stryjček. „Dáš ho sem hned!" Ale Halbustýn má prázdné ruce a utíká. Nastane hledání a po hodné chvíli dcera nalezne brousek v třískách pod soustruhem, kde Halbustýn hledal kolíčka. Stryjček se rozhněvá: „Táhnite mi šichní, haranti!" A otevře drobotině dveře. Děti se vyhrnou až na Prokopa. „Ty ne-pudeš?" obrátí se na něho stryjček přísně. Prokop se mračí ještě víc než stryjček a jen kývá hlavou, že ne. Drží se při tom rukama na zad obrácenýma lavice u kamen a čeká, co bude. „Ty luciáši, ty!" uleví si ještě stryjček. „Ty se nelekneš až devátyj den!" A pokojně vleze staroch zase za soustruh, přiostří želízko a „drc — drc" už to jde spokojeně znova. Osamotnělý Prokop postál ještě chvilku a zkoumavě jen