tak na půl oka pohlédl několikráte po strýčkovi a dal se do vybírání koleček z třísek pod samým strýčkem.

O těch kolečkách musí být ještě zvláštní slovo. Jsou to vlastně odpadky, jež z hotového, vysoustruhovaného předmětu odpadnou při posledním řezu. Podle předmětů soustruhovaných jsou menší nebo větší a někdy tenounká, že jsou až průsvitná a tudíž i ohebná a snadno praskají. Prokop přinesl si někdy na náves těch koleček plnou prahoušel, kotálel je pak na všechny strany a hopkoval za nimi, až byl všecek rudý a upocený. To býval nejživější jeho tělocvik.

Druhý jeho milý kamarád byl starý dřevorubec Vojťák. Od těžké dlouholeté práce v lesích byl sehnut jako luk a nikdy nemohl se ani na okamžik narovnati. Nebyl už ku práci a tak mu připadl na poslední léta nejtrpčí los chodského starce. Dělal chůvu dceřiným dětem, která jej dost šetrně u sebe chovala. Ale starci se stýskalo tak na prázdno sedět a proto, když mu malí spali, zašíval nebo pletával košťata. Toto byla nehlučná práce, mohlo se při ní povídati a starý Vojťák povídal, povídal, vodil děti po starodávných lesích mezi divou zvěří — z pohádky do pohádky. Děti poslouchaly, hrůzou jim někdy vlasy vstávaly, a aby byly hodnější, pomáhaly dědkovi Vojtuc škrabat kůru s prutů na košťata.

*

Takto žil a rostl a se vychovával náš malý Prokop . . .

Ci neměl bych říci, že si Prokopa a s ním sta a sta dětí venkovských v podobném krušném prostředí tak vychovává sám život, který je čeká?

Rozum i srdce pozastaví se nakonec po takovém pozorování, kolik v té výchově vad, ale též kolik a jakých předností! Vychovatel z povolání musí se zamyslit!

Dobrý znatel lidu chodského Josef Žuvníček, ředitel dívčí měšťanské školy v Domažlicích, napsal v úvodu do katalogu národopisné výstavy domažlické 1893 o Chodsku tato zajímavá slova: „Drsný kraj, v němž všecko zápasiti musí o své bytí. Všecko slabé hyne před časem, za to co obstojí, je silné. Proto se tu setkáváme s postavami, které budí úctu."

Dodáváme: Prokop bude jednou z nich.