ZVONIČKY NA PODHŮŘÍ BOUBÍNSKÉM.

Svéráz vesniček rozsetých po svazích a úvalech šumavské hornatiny vyznačen bývá nejen vlastní jejich polohou, ale i materiálem, jenž sloužil к výstavbě obydlí. V krajině, jíž vévodí mohutný, velebný Boubín, zakládány byly vesničky vždy tak, aby byly kryty před nejhoršími živly, severními a západními větry, vždy leží na svahu hledícím к východu neb jihu, nejsou-li ukryty na dně úvalu. Výjimky jsou ojedinělé. Vesničky neveliké, ježto hornatý povrch půdy nedovoloval značnějšího rozložení. Stavěny z materiálu tvrdého, kamení se nikdy nenedostávalo, starší obydlí neb domky chudších posud roubené, aspoň zpola, kryt naveskrz šindelový, jenž lépe vzdoruje větrům. Usedlostí starých, původních bývá nemnoho, čtyři až šest, vedle nich něco chałupniku nebo domkářů bez polí a řídkostí tu onde větší statkář, kdysi privilegovaný svobodník.

Nezbytnou součástí osady, přispívající к svérázu jejímu, jest zvonička zaujímající střed návsi. К ní často poutají a soustřeďují se mysli obyvatelů. Jest ona pravidelnou hlasatelkou tří nejvýznamnějších dob denních, oznamuje skonání života některého ze sousedstva a v dobách hrůzných, když zlověstná mračna hrozí zničiti jejich úrodu, zahání hlas zvonku jejího krupobití. Na podhůří Boubína ještě se zvoní, někde troubí proti mračnům.

Zvonička vesnická stává se zhusta předmětem vážných snah usedlíků a výprava i výzdoba její řídí se pak jejich majetností. Při převážné nemajetnosti, ba chudobě horského obyvatelstva, jež vedle své málo výnosné hroudy hledá často obživu ve světě,, spokojují se v -mnoha případech zvoničkou, jejíž hlavní podstatu najdou v přírodě, ve svých rozlehlých lesích. Kmen rozdvojený do vidlice, nad nímž upraví se stříška, kuželová neb sedlová a na zvonek se způsobí mezi osadníky sbírka. Takovéto prosté zvoničky převládaly do nedávna v šumavských vesničkách. Dlouhého trvání ovšem neměly, dřevo uhnívalo a tak bylo třeba po 30 až 40 letech stavětí novou. Tato okolnost, jakož i ctižádost a řevnivost mezi sousedními vesnicemi vedla k tomu, že samorostlé tyto stavby mizejí a nahrazeny bývají stavbami zděnými. Vede je k tomu i ta okolnost, že pro zděnou kapličku vymohou si osadníci jednou za rok i mši.

Nejjednodušší prvotvar, prostý a zajímavý, uchoval se doposud v Bo-likovicích. (Srovn. vyobr. č. 1.) Prostá vesnička zachytila se, skryta zrakům širšího okolí, na strmém úbočí horského úvalu. Přístup z kraje к ní jest téměř neznámý, nenajde jí ten, kdo o ní neví. Skrovnou náves vísky zastiňuje několik věkovitých lip. V jedné z nich, v rozekláni mohutných větví tajemně skrývá se zvonek, jehož koruna tkví v ose čepy do větví zatknuté. Stačí usedlíkům tato skromná, přírodou poskytnutá hlasatelka tří nejvýznamnějších dob denních, ať zve ku práci neb odpočinku, neb ohlašuje skonání života některého ze sousedů. Spěje ku pomoci, i když zlověstné mraky hrozí zničiti úrodu krupobitím. Někdy prý zvonění pomůže, někdy ne, dle výroku zvoníka, jímž jest blízký domkář. Za zvonění béře plat v sutém obilí. Dostává od čtyř sedláků po čtvrti a od