odlišnou od svých pohorských družek. Leží totiž na bývalých panských pozemcích úplně к severu obrácena. Proto bylo třeba kmen zvoničky hned s počátku opříti, aby vzdoroval silným větrům severním. V rozekláni jeho uložena byla skřínka se soškou svatého.

Se zvoničkou konopišťskou, s obrázkem jejím, spojena jest zajímavá příhoda, již zažil jsem tam a která i charakterisuje náladu venkovského obyvatelstva tamějšího v prvých dnech po vyhlášení války. Ve své snaze sebrati co možno nejvíce mizejícího materiálu národopisného, zvláště typických ukázek lidového stavitelství, vybral jsem se o prázdninách roku

Čís. 3. Náves se zvoničkou v Horní Kozlí.

1914 i do Konopiště. Zalíbila se mi zde jejich zvonička. Sedě na tarasu při cestě pilně jsem kreslil, když po nějaké chvíli zaslechnu za sebou podivný lomoz a spatřím shluk lidí, jenž rozdivočelými zraky na mne hledí a ke mně se blíží. Zprvu nedbám toho a kreslím dále, až když octl se zástup co nejblíže a první z něho ozve se ke mně přísnou otázkou: Co že tu dělám? Dím klidně: „Vaši zvoničku kreslím." „A kdo jsem? Legitimujte se! Má se každý zadržet, kdo kreslí!" Na můj výklad, že zvonička jejich nemůže býti strategicky důležitým objektem vojenským, ozve se další námitka, že skrytě snad kreslím něco jiného. Popřel jsem i to, a že nejsem Srb, za jakého mne podle mé pokrývky hlavy považovali, dokázal jim, že mluvím přec jejich řečí. Zatím jsem byl s kresbou hotov a ubíral jsem se odvážně podle zástupu dále. Ale opatrní občané nevěřili a poslali za mnou hochy do další vesnice к starostovi a do města, mého bydliště, pro četníky. Starostav v Lipovici mne zajal na návsi a teprve po delším výkladě propustil. Četníci mne ovšem i moji působnost znali. Došel však jich úřední rozkaz, aby pátrali