dospělých. Třetí a poslední je, kdy se již za některé zvyky dospělý stydí, ač můžeme dokázaťi, že kdysi byly to velmi významné úkony. Buď se již udržují v tradici lidu jako směšná věc anebo klesly na dětskou zábavu. Národopisec studuje stejně všechny fase, ovšem nejcenuější jsou mu v prvém stadiu, poněvadž tu nejlépe máme příležitost nahlédnout do primitivní duše lidové.

Na národopisných slavnostech předvádí lid v krojích své zvyky od kolébky až po hrob, v městě, často v prostředí, jež nemá nic společného s intimitou našich národopisně zachovalých vesnic. Program bývá velmi bohatý a tak se tu vystřídá celá řada zvyků v kratičké době. Zvyková slavnost, jež na dědině, ač i zde již dávno vykročila z fase druhé, vyplní celý den a s přípravami a dozvuky dní několik, zde v prosaickém prostředí musí býti skončena ani ne za půl hodiny. Je tedy přirozeno, že není možno mluviti tu o zvyku jako obřadu, že lid tu prostě hraje a to ve zkrácené formě. Jsou ovšem dědiny národopisně zajímavé, jež jsou hojně navštěvovány turisty a umělci, kde i zvyky jsou tolikrát okoukány cizinci, že lid je na cizí diváky zvyklý, snadno dostává se do nálady a hraje své zvyky opravdu s vervou a velmi dobře. Jinde vidíte zřejmé rozpaky, nejistotu, ostych, jenž často vede ke skreslování, jako se stalo na slavnosti lidové písně, kde poradili pěvcům z obavy, aby pro ostych nezpívali příliš tiše, zpívati pokud možno nejsilněji, že se to pak bude pánům tím více líbiti. A tu písně a zpěváci lidoví, jež by bylo radostí posleclmquti si na dědině nebo na pastvě, stali se v sále posluchačům přílišným křikem mukou. Také není vyloučeno, že obsah zvyku, poněvadž zdá se býti někdy příliš jednoduchý, je doplňován, nebo že zvyk, který v té krajině nikdy nebyl, je nastudován. Vždycky je to však hra, jež lidovýchovně je jistě velmi cenná, poněvadž je nesporně lepší, předvádí-li lid nějaké zvykoslovné hry než aby se kazil nechutnými a nevhodnými kusy umělými. Ale národopisně to nemá té ceny, jaká se někdy přikládá; ani na zachování ne, poněvadž se skoro dává tím příležitost, aby si lid zvyky pro tyto účely měnil a i skresloval. Tolik o zvykoslovné části národopisných slavností. Jak patrno, nevidím v nich v srovnání s nákladem a prací, jichž vyžadují, národopisně něco cenného.

Nicméně přiznávám se, že národopisná individualita našeho lidu je mi tak drahá, že přes všechny rozumové důvody těžce se smiřuji s myšlenkou, že vše to má vzíti v poměrně krátké době za své a zmizeti v nivelisující prostřednosti a nevkusu. A tak mám na mysli pokus, jenž by snad nejvíce se blížil národopisnému ideálu. Vybrati totiž několik dědin v naší oblasti československé, dědin národopisně posud zachovalých, s živou ještě tradicí. Tyto dědiny podrobně monograficky zpracovati a zříditi v nich, řekl bych, národopisné reservace. Za odměny hmotné i kulturní byl by lid těchto dědin veden