pokud ovšem obětují svůj nejlepší a nejdražší šat nebezpečí pomačkání, zmoknutí a pod. Kde je kroj v úpadku, přijdou v úpadkovém a často velmi nevkusném (koupené vyšívané punčochy, lakové střevíčky, křiklavé slunečníky a pod.) Posléze jsou tu i kroje obnovené a doplňované. Ze zachovalých zbytků složí se celek a kde část není, nebo je porušená, doplní se nově zhotovenou.

Takový jsem měl dojem z návštěvy několika národopisných slavností; přiznám se, neviděl jsem všech. A mám za to>, že sebe obětavější pořadatelstvo nikdy nebude míti tolik autority a prostředků, aby vybralo pro účast takových velikých slavností jenom kroje naprosto čisté a národopisně cenné. Jakmile však mezi účastníky dostane se několik úpadkových krojů, pak jejich přítomnost bude míti vždy špatný vliv i na ony zachovalé. Ale i kdyby všechny tyto velké nesnáze a překážky byly šťastně překonány a podařilo se udržeti dnes kroj anebo dokonce jej obnoviti v plné ryzosti — co bude dále? Bude se dále vyvíjeti? Je možné, aby jako v dřívějších svých faších přejímal pozvolna a takořka nenápadně prvky ze současných .stylů a uměleckých směrů a vhodně je spojoval v nové typy? Kdo by mu v tomto vývoji měl býti rádcem, národopisec, umělec, nebo po dnešních zkušenostech má to býti ponecháno vkusu lidu? Není mezi současnými proudy uměleckými, jejich cíly, ideovými podklady a hlavně tempem jejich střídání na jedné straně, — a krojem, pokud se nám ještě dochoval, na druhé straně mezera přímo nepřeklenutelná? Jestliže tyto skeptické otázky jsou správné, pak vlastně nezbývá jiného, než přiznati si: až sem dospěl vývoj lidového kroje, další vývoj je nemožný, a jedině snad úzkostlivě bdíti nad tím, aby se již nic nepřidávalo, jen přesně podle starých vzorů kopírovalo, — tedy zastaviti, nebo dokonce zakázati další jeho samostatný život. Tím ovšem stává se kroj i když se ho občas užívá, vlastně musejním předmětem a neliší se podstatně od krásného ptáka ve sbírkách musejních, jenž rozpíná sice křídla, ale nelítá, poněvadž nežije.

Zbýval by ještě umělecký průmysl, to jest ozdobná práce lidu pro potřeby moderní domácnosti. Zde však zasahuje umělec návrhy a technikou, nebo ani ne umělec, často jen obchodník; tu ovšem není již nic společného s národopisem. —

Národopisné slavnosti snaží se udržeti současně i lidové zvyky a obyčeje. Zvyky po stránce jejich vývoje rozděluji na tři období. První je, pokud lid ještě pevně věří, řekl bych nábožensky věří v účel zvyku. Tuto nej starší f asi najdeme ještě dosti často zvláště na Slovensku a to jak mezi výročními zvyky, pevně spiatýmí s určitým dnem, tak i u příležitostných zvyků, к nimž se utíká jednotlivec v době úzkosti a potřeby pomoci. Druhá fase je, kdy lid koná rozmanité zvykové úkony již jen ze setrvačnosti, ze zvyku, aniž věří v jejich účinnost. Odtud není již daleko k tomu, že zvyk je vlastně zábavou