doby za republiky provedeno na prospěch sociálních jeho poměrů. A ovšem nemohla zůstati nepovšimnuta ani palčivá otázka vystěhovalecká jako důsledek stavu Slovenska předpřevratového. Pavel Sochán podává přehled slov. v y-stěhovalectva v Americe, rozuměje tím nejdůležitější oblast slovenskou na západě, t. j. ve Spojených státech. Při podrobném líčení snah tamějších krajanů reprodukuje také jako časový dokument t. zv. smlouvu pittsburskou. Peter K o m p i š rozebírá důkladně stav slovenských menšin v Jiho-slavii, v Rumunsku a v Maďarsku, celkem málo radostný, v Maďarsku přímo zoufalý. Maďaři také nic nezapomněli a ničemu se z minulosti nenaučili. Osud našich lidí v cizině měl by nám býti tím větší pobídkou k vnitřnímu zesílení, abychom jim mohli býti oporou a zachrániti tyto přední stráže na ostrovech svému národnímu celku. K tomu třeba především dokonalé jednoty obojí národní větve.

Dnes nedorozumění, vyplývající z odlišného duševního názoru přibylých Čechů proti Slovákům, jehož dovedně využili nepřátelé našeho národního státu, lidé posedlí velikášstvím anebo jejichž sobectví nebylo dosti ukojeno, zarmucuje opravdové rodomily. Čítanka se nemohla tomu žalostnému zjevu vy-hnouti. Proto zde znova pozvedá hlasu Karel Kálal, jeden z nejvroucnějších hlasatelů čsl. vzájemnosti, ve službách ideje té zatím zešedivělý, obměniv podle dnešní situace dřívější svůj článek Čechovéa Slováci; volá úpěnlivě na stranu českou, aby si lásku k Slovensku zachovala, děj se co děj. „Nečekej vděku, čistě žij a dři!" Ó témž poměru vyslovil se zatím již zesnulý nestor slovenského spisovatelstva, vzácný J. L. H o -luby, nedlouho před svým skonem v či. Slováci a Češi; adresuje své volání za dokonalou shodou československou zejména svým krajanům. I jeho důtklivý hlas v přikrácené a pozměněné formě se zde dožaduje znova sluchu. My na Moravě, kteří jsme byli ještě dílem svědky podobného stavu věcí, třeba ve formě trochu obměněné, pochopujeme dobře nesnáze tohoto splývání a těšíme se u vědomí, že desítiletí v životě národů je čas příliš krátký, blahou nadějí ve zdravé jádro národa, které jej železnou nutností odkáže, jako kdysi na Moravě, na cestu správnou.

V čítance nalezneme také všestranné a rozsáhlé upozornění na ten svéráz, jehož sluší co možná šetřiti. Je zde především dotčený už článek Jos. Poláka o výtvarném umění na Slovensku. Umění to není ovšem veskrz původu našeho — viděti, kolik na př. vytvořila zde píle a dovednost německých kolonistů ve spišských městech — ale územně dnes celé naše, a autor s velikou pečlivostí zaznamenává vlivy zvláště české a domácí, konče zvláštním srdečným odstavcem, věnovaným Mánesovi i jeho následníkům a výtvarnému umění uvědoměle slovenskému. Upozornění na podíl neznámých umělců lidových v cenných výtvarných památkách na Slovensku byl by každý čekal od J. Jurkoviče. Když jeho článek