ňuje se o banduristech podle Srezněvského (Zaporožs. Starina) a končí se krátkým přehledem dějin „zemí jižnoruských do Ostapa Daškoviče" — podle Skalkovského a Gliszczynského.16) Stať v Lumíru byla jen ukázkou dalších prací o dějinách kozáctva na základě lidové poesie a prací N. Kostomarova, jehož činnost Perwolf bedlivě sledoval. Do časop. „Obecné listy naučné a zábavné" (vyd. Kober a Markgraf 1860) napsal referát o slavné disputaci Kostomarovově s Pogodinem („Pogodin a Kostomarov") a neopominul upozorniti na monografii N. Kostomarova o B. Chmelnyčkém.10) Podle pramenů, jejichž výčet uvedl v Lumíru, se Perwolf znovu vrátil к dějinám kozáckym rozpravou „Válečná republika kozákův Z á p o r o ž-s k ý c h". (Obrazy života 1861 str. 56 nsl.) Zase uvádí hojnou literaturu, ale srovnání s prameny dokazuje, že podal jen zhuštěný výtah ze Skalkovského vylíčiv organisaci vojenskou, církevní, soudní a hospodářskou, domácí život, výpravy vojenské a ve stručném přehledu dějiny Zaporoží až do stol. XIX. Je patrno, že ještě neměl dosti kritické samostatnosti podléhaje pramenům, jež měl právě po ruce. Na příklad důrazně opakuje teorii Duchinského o čudsko-tatarském původu Velikorusů.17) V temže ročníku Obrazů života (strana 171) Perwolfova stať „Mazepa a Palij v národních zpěvích maloruských" dotkla se nejožehavější otázky dějin ukrajinských, ovšem autor se vyhnul výkladu historickému zůstávaje na stanovisku lidového podání, které však právě po této stránce bylo zabarveno silnou tendencí úřední.18) Šlo mu o to přeložiti