padělky rázu mytického1'1) a Perwolf jednal správně nezmíniv se o těchto písních, jimiž by byl vzbudil představy nesprávné.

Odborné výklady o dějinách kozáckych a o národě ukrajinském vůbec Perwolf uložil v Riegrově Slovníku naučném pod hesly „K o z á c i", „M a 1 o r u s o v é" a s části pod hesly „Polsko" a „Rusko". (Srovn. též hesla „Bojkové" a „H u c u 1 i" a j.) V první části článku „K o z á c i" (RSN IV 1865 str. 881—898), pojednávající o původu kozáků a o všeobecném rázu jejich dějin, Perwolf připomíná, že dějepisci polští, ukrajinští i ruští projevili názory krajně odchylné; je obtížno sesta-viti obraz nestranný a správný v celku i v podrobnostech. Nejdále dospěl „geniální" N. Kostomarov, jehož monografie — jak český autor přiznává — tvoří základ stati ve Slovníku; vedle Kostomarova však užil též příslušné literatury ruské i polské. Snažil se zůstati na nestranné půdě nenásleduje ani přehnané chvály některých autorů ukrajinofilských, ani krajně nepříznivých úsudků dějepisců polských, nebo mínění S. Solovjeva, který kozáky pokládal za vyvrhele, ohrožující spořádanou společnost.. Perwolf — v souhlase s Kostomarovem — zdůrazňuje, že kozáků nelze děliti od národa ukrajinského, že s Chmelnyčkým šly i široké vrstvy lidové, čímž povstání nabylo rázu národního. I o Ma-zepovi mluví celkem nestranně, ovšem soudil ještě, že Mazepa propadl kletbě „sourodných vrstevníků i národu", ačkoliv je' známo, že teror ruských úřadů zatemnil památku Mazepovu i v podání lidovém. Ačkoliv Perwolf nikde nepodlehl tradičním názorům, představujícím kozáky jako hrdinné obránce „ruské" národnosti a víry pravoslavné, přece snesl hojně látky, aby ukázal, že spor polsko-ukrajinský má hluboké základy národní, sociální i náboženské. Zpracoval dějiny kozácké vskutku velmi svědomitě a lze říci, že česká literatura od té doby měla pramen poučující dosti důkladně — pokud to dovoloval rozsah vyměřený slovníkové stati — a především spolehlivě. Nárys dějin kozáckych doplňuje poučný přehled lidové poesie, hlavně dum. Kostomarov, Gogol a j. byli mu pramenem. Rozděluje dumy podle obsahu na okruh turecko-tatarský, polský a ruský, podává podrobný obsah, uvádí hojně výňatků20) atd. I tento přehled je velmi názorný a vysoko vyniká na př. nad soudobé zprávy polské.

Článek „Malorusové" (RSN V. 1866 str. 67 nsl.) čerpá ze Šafaříka a Czörniga, ale i ostatní literatura je zužitkována bedlivě, zejména práce Kulisový a Kostomarovovy. Jan Gebauer, který zpracoval stať o maloruském jazyce (1. c. 69—71), se při-