držel Miklosiche a Šafaříka prohlásiv maloruštinu za jazyk samostatný. O pokusech vytvořiti samostatnou literaturu poznamenal: „Neníť arci dosud ustanovena hranice, kam až dva příbuzné jazyky se vespolek odchylovati musí, aby oba za samostatné a sobě rovné, aneb jeden za nářečí druhého považován byl; k tomu pak zvláště na slovanském kmeni jsou si jazyky mnohem bližší a v praktickém životě srozumitelnější, nežli na př. nářečí ba nežli podřečí německá. Ostatně není na tom nic záleženo, mluví-li Malorusové nářečím aneb jazykem samostatným a kdo se o tu věc hádají a na základě učiněného rozdílu tvrdí, že Malorusové nemají se přidržovati s Velkorusy jazyka spisovného a utvořiti si maloruskou literaturu, aneb naopak že se mají vzdáti ve spisech jazyka maloruského a psáti velkorusky, potahují gramatiku za rozsudí tam, kde jí souditi nepatří." (Ibid. str. 70.) Perwolf pojednávaje dále (71—72) o literatuře maloruské přijal starší, umírněné stanovisko Šafaříkovo. Užívání jazyka maloruského „jakožto zvláštnost, v tomto svém obmezení jednotě literatury neškodící, vždy svou chválu má";21) podobně nelze nic namítati proti tomu, vydávají-li se „v nářečí maloru-ském" spisy poučující lid o věcech nejpotřebnějších. Následuje pak několik jmen ukrajinských spisovatelů od Kotljarevského až к „sentimentálnímu" (!) Ševčenkovi. Úsilí póvýšiti jazyk ukrajinský na samostatnou řeč spisovnou Perwolf rozhodně odsuzuje. Svědčí prý jen „o nepraktickém a všeho taktu prázdném duchu původců, neboť vede к drobení sil, jichž ruská literatura nemá nazbyt." „Politování hodné snahy tyto však posud nalezly jen jednotlivé stoupence, zvláště mezi mladými lidmi; rozumní a interesy svého kmene dobře pojímající Malorusové nepřestávají pěstovati společnou literaturu ruskou." (Ibid. 72.) Důkazem jsou práce Gogolovy, Bodjanského, Srezněvského, Maksimovi-čovy, Kostomarovovy a zejména prohlášení Kulišovo z Epilogu к románu „Černá rada".22)

К dějinám kozáckym se Perwolf vrátil ještě jednou při hesle „Rusk o" (RSN VII. 1868 1075 nsl.) neodchyluje se od pojetí staršího; zdůraznil jen, že v povstáních proti Polsku nešlo o pouhé výbuchy odboje zdivočelých zástupů proti šlechtě a zákonnému pořádku, nýbrž o boj širokých vrstev, ba za Chmelnyékého o boj celého národa. O rozdílu mezi Velikorusy a Ukrajinci pojednal (tamtéž 1105 nsl.) podle rozpravy N. Kostomarova (Dvě russkija národnosti. Osnova 1861), ale leccos (na př. o poesii lidové) opakuje též ze své starší úvahy o Malorusech (srovn. výše). Perwolf uznává s Kostomarovem nevyhnutelnost vzájemného svazku Ukrajinců s Velikorusy, neboť oba kmenové se doplňují: Sever