vytvořil státní celek a dal Jihu, málo způsobilému k organisační práci, pravidelnou správu; Jih zase může blahodárně působiti na mravní a duchovní civilisaci Velikorusů. O samostatné literatuře ukrajinské se Perwolf vyslovil zase odmítavě z příčin, které uvedl již ve stati dřívější. Ale přibyl ještě jeden důvod, který zajímavě naznačuje stanovisko Perwolfovo a je tuším, ohlasem nadějí a snah oživených moskevskou poutí našich politiků: „Zajisté jen společným úsilím spisovatelův — ať již z Bílé, Černé, Červené, Malé nebo Veliké Rusi pochodících — může zdárněji vzkvétati ruská literatura a věda a jen tehdáž, bude-li někdy stati na rovni zvláště s literaturou a vědou německou, nebo itali-anskou, může nacházeti znenáhla průchod i к ostatním slovanským národům, kteří jen v tom případě milerádi sáhli by i к literatuře ruské rovněž tak bohaté, jako obě ony literatury, z. nichž posud hlavně čerpají (západní Slované z německé, jižní Slované z italianské) a jen v tom případě dobrovolně by snad uznali přednosti jazyka ruského, co jazyka diplomatického." (Uv. m. sťr. 1117.) O bolestné otázce vzájemných vztahů polsko-ukrajin-ských se Perwolf zdržel vlastního úsudku a přestal na vývodech N. Kostomarova shrnutých v rozpravě „Pravda Poljakam o Rusi" (Osnova 1861).

Z dějin našeho vývoje národního jest známo, že počátkem let šedesátých polské povstání dodávalo všem těmto otázkám1- také u nás palčivé aktuality politické. Bojovalo se články novinářskými i brožurkami a lze říci, že r. 1863 znamená krisi v českém nazírání na problémy slovanské vzájemnosti.23)

Revoluční bouře dozněla, Polsko těžce postižené novou, velikou pohromou národní zvolna sbíralo síly, upustilo od dalekosáhlých koncepcí romantické politiky a hledalo spásy v usilovné práci vnitřní na poli hospodářském i osvětovém. Také v Čechách se ztišily vlny zápasu mezi polonofily a rusofily.24) Otázka „rusínska" zase poněkud pozbyla své zneklidňující časovosti, ale bystřejší duchové mladšího pokolení postihli dosah národnostních sporů v Haliči a celkem správně posuzovali kulturní snahy ukrajinské. Na př. A n t a 1 Stašek, který Květům (roku 1865) psal své zajímavé dopisy z Krakova, takto posoudil ukrajinskou práci věnovanou vytvoření samostatné literatury: „Odpírat jim národnosti, že nikdy co národ v dějinách nevystoupili, zapírat jich jazyk, poněvadž nemá podobné jim literatury, to znamená zapírati dějinám tvůrčí moc, lidu brati práva nároku, činit z historie zákoník a z faktův jednotlivé články; tvrditi, že