a rozhodne je mu bližší, než kterékoli současné úbory jiné. Lze ji tedy přiřadit rovnocenně k jiným archaickým znakům severního, Slovenska.

*

II. Co do způsobu, jakým je hlava zahalena, blíží se úvazu podviky způsob, obvyklý na jihozápadním Slovensku, který označuji jako typ pólky. (Obr. 9.) (Jestliže podvika byla ovíjena dvakrát okolo hlavy, aby její krátké konce spadaly na ramena, pólka, o mnoho delší, je ovíjena po prvé kolem hlavy, podruhé okolo krku, tak, aby zakrývala bradu, a konce splývají vpředu až přes boky. Obyčejně je pravý |konec otočen volně kolem šíje a oba jsou pak vpředu na prsou překříženy. Podle honosnosti, s jakou je pólka vyzdobena, a podle okolností, jde-li

o všední den či o slavnostní příležitost, jsou zastrčeny buď prostě za pás, aby nepřekážely, anebo jsou na bocích rozloženy po sukni, aby se uplatnila skvostná výšivka.

Takovýmto způsobem zavíjejí se do pólky ženy z úrodných rovin v bratislavské župě. Severní hranici oblasti té zakreslila jsem na mapce šikmým čárováním klesajícím. Spadá v ni ještě plně území trnavsko-píšťanské, podél kterého lze vésti určitou čáru rozhraničovací, a topolčansko-rybanské, kde se v údolí Bebravy kdysi mísil typ pólky s typem šaty, ovládaje pomalu pole na úkor (šaty. Ale dnes již obě jsou tam odloženy a žije jen vzpomínka na ně. Toliko název pólka pokračoval v expansi, postupoval údolími vzhůru k severu a přestoupil hranici až k Novákům.1

Pólka bývá zhotovena z plátna, pak jsou její konce zdobeny vyšívaným nebo vetkávaným vzorem a krajkami, anebo je z, mu-šelínu, -tylu a jiných řídkých a krajkových látek. Bývá obyčejně 50—70 cm široká, 2—3,5 m dlouhá.10)

Vedle pojmenování pólka, které je nejčastější a nejvšeobec-nější, (vyskytuje se zhusta název „dlhý ručník" (ručníkem jmenují v těchto krajích šátek na hlavu i do ruky), na Topol-čansku pak (zvláště v Solčanech) „o d e v a č k a" a na Bratislavskú „š a t k a". A. Václavík popsal z Chorvatského Grobu

1 všední hrubší rouchu, zvanou „o b r y s á č", což ovšem není odvozeno od slova obrus, jak se autor domnívá, nýbrž pochází z vlasti chorvatského obyvatelstva jakožto deverbativum od slovesa obrisati = utříti. Je tedy podobného významu i tvoření jako gemerský utěráč. V slovinštině ve vých. Štýrsku skutečně žije výraz obrisáč, obrisáča a znamená utěrku, ručník.11)