Výraz podvika, souvisící zřejmě s terminem víti, zavíjeti,. od něhož je odvozeno ještě tolik jiných slovanských výrazů pro ženské rouchy, přiléhá (ke způsobu, kterým je na hlavě upravena, že je totiž ve většině případů skutečně podvíjena pod bradu. Způsob ten, ve středověku tak obvyklý, má dosud jčetné obdoby u slovanského lidu, zejména v krajích západoruských. Ač v této popisné stati není místa pro srovnání, upozorňuji

Obr. 9. Žena v pólce ze Solčan u Topolčan.

alespoň na úpravu běloruské nametky v Igumenském újezdě nebo ukrajinské námitky v severní Volyni (Slávia V. s. 811, 317) a na zavíjení huculsko peremitky (Kaindl, Die Huzulen, s. 59;: Шухевич, Мат. доукр.-русь. етнольогіі' II. s. 132; Kolberg, Pokucie s. 38), kterým se podobá naše zavití rajecké. Nejstarší obrazy v Kodexu vyšehradském (XI. stol.) nebo ina dveřích hnězdenské katedrály (XII. stol.) představují české a polské ženy rovněž přísně zavité, vesměs tím způsobem, že dlouhá roucha halí volně nejen hlavu,, nýbrž i šíji a tváře a jeden nebo oba její konce visí vpředu na prsa. Úprava severotrenčanské podviky není tomuto typu cizí