jež je pak pevně okolo obou podložek ovinuta. Takováto úprava vlasů je na Belé dodnes obvyklá u starších žen, toliko válečky grgule jsou menší a blíže v týle. (Obr. 8.) Jinde na západním Slovensku viděla jsem podobnou grguli jen v oblasti chochľa-rek na jih od Topolčan, ale kroj je tam jiný a grgule s válečky pochází až z novější doby. V severním Tlrenčansku pak nosívaly ženy slaměnou chomľu nebo okrouhlou malou kontulu, tedy úbor naprosto odlišný. Kromě grgule i sama úprava podviky na druhých dvou hlavičkách ukazuje ke kroji v Belé a souhlasí se zavitím Mariny Kurincové a s popisem, který mi podaly tamější ženy o kroji svých matek. Ještě před 40 lety zavíjely prý se tak některé stařeny. Rozdíl oproti dnešku záleží hlavně v tom, že roucha splývá vzadu ha ramena, kdežto dnes je zakládána v trojhranný cíp, a že není tak bohatě vyšita. Rovněž i skládání šatky, načrtnuté třikrát v pravém rohu a ukazující šatu rozvinutou, pak po délce složenou a konečně připravenou k zavití, t. j. složenou na čtyřikrát jen do půlky s přípisem Bis zur Hälfte zweimal umgeschlagen, souhlasí opět se způsobem, kterého používají v oblasti čičmanskobelanské a o kterém jsem se dříve zmínila. Stejně tak i připínání jehlicemi ke grguli. Jinde na západním1 Slovensku neviděla jsem ani obdobného postupu ani vzhledu. Zvláště severní Trenčansko nemůže být bráno v úvahu, protože typ podviky s konci napřed visícími je rázu naprosto jiného.

Val. Belou a okolím sahá oblast podviky nejdále na jih, jak názvem, tak i úvazem. Kromě rozprostranění na mapce znázorněného zasahuje podvika, pokud vím, i do Oravy, kde místy znamená i úvodnici.

Písemných zpráv o vývoji podviky nebo jejím rozšíření máme málo. Podle Dobrovského slovníku (Deutsch-böhmisches Wörterbuch) slovenské p o d w j č k a znamená dívčí vínek a vyloženo je jako náčelnjk, Stirnbinde, taenia frontalis. Kdysi byl název podvika znám i v českých zemích, kde označoval rovněž ženské zavití, bohužel není známo blíže jaké. Podle Jungman-nova slovníku vysvětlováno je v Mamotrectu „czeczeliky, lok-tuše neb p o d w i g k y" jako sindones a Komenského Janua linguarum zařazuje podviky mezi ženské šloijíře, zvláště smuteční.

Rozšířenější byl, zdá se, název podvika v Polsku, kde označoval v přeneseném smyslu vůbec ženu, ženské stvoření. Ve významu ženského zavití používal ho Jan i Petr Kochanowski i Michał Abraham Troc. (A. Krzyński, Słownik języka polskiego.) Mezi lidem žije výraz ten ve významu douhé rouchy na hlavu na Mazovsku, kde družba ovíjí nevěstě podvikou hlavu i šíji (Kolberg, Mazowsze III. s. 160), v Haliči v kraji rzeszowském, kde slouží rovněž při svatebních obřadech (Rozprawy Akad. VIII. s 176) a ve významu šátku i na Chełmsku. (Prace filologiczne IV. s. 234.) Mnohdy značí však podvika i druh suknice. (Karłowicz, Słownik gwar polskich.)