str. 240
se živnosti vzdal. Tento poslední toufarník bítešský dosud žije (obr. 9) a poskytl mi mnoho cenných informací:
Bílou hlínu na lepší zboží kupovali Zavřelové v Oslavanech. Fůra hlíny stála tam 1 zl. a za dovoz platilo se 5 zl. Také se vozila od novoveských hranic a pro obyčejné zboží ze Stanovišť.12) Hlína se k práci „šlemovala" (plavila, přes síto pře-pouštěla). Polevu připravovali si z cínu, olova, soli a písku. V hliněné báni rozpustilo se olovo — „olovo štajerský hořelo na bílo, český na modro" — přidal se cín, a vše se spálilo na popel. Popel se odměřil, přidalo se stejné množství písku a na jednu pec 22 liber soli, vše' se dobře promíchalo' a dalo se do pece roztavit (šmelcovat). Nejlepší písek byl z Havraník (Kaid-ling) u Znojma. Ten „hořel na bílo" (jiný „na červeno"; a po vypálení nabývala poleva krásné bělosti a jednolitosti, kterou většina výrobků Zavřelových vyniká. Výrobci zkoušeli různé písky (na př. od Blanska), vždy však se to na nádobí objevilo, neboť se žádný havranickému nevyrovnal. Tavení dělo se tak, že kastrolky z nepálené hlíny „vyfutrovaly" (vysypaly) se tímto pískem, nasypala se do nich směs a postavily se do přihrádek do peci. Z jedné peci dostalo se 32 pekáčků „flusu" "slitku).13) Pro žlutou polevu, která se také na výrobcích bítešských často nachází, přidávaly se místo písku brusiny. Před upotřebením se slitek roztloukl, mlel na kameni s vodou, dvakrát se utíral a v této polevě se pak namáčela vypálená a očištěná nádoba.
Vyrábělo se různé zboží tržní (obr. 10—11), jako: džbánky, mísy, talíře, plucařy,14) hrníčky, šálečky, květníky (obr. 13), kro-penky a zvláště pěkné „košíky" (hrnce v podobě koše, obr. 10 a 13), ale také mnoho předmětů upomínkových a zboží zakázkového, jako oblíbené koutní mísy, hrnce (obr. 12) a džbány (obr. 13), pak soudečky (obr. 14) a pod. Všechno zboží, i jednoduché
12) Se stanovišťskou obcí ujednal 1803 hrnčířský cech bítešský smlouvu, že hrnčíři za každou fůru hlíny na obecních pozemcích nakopanou zaplatí obci pouze po 3 zl. v. tm. ,Od této hlíny měly výrobky bítešské „žemličko-vou" 'ba.rvu, jako mikulovské a znojemské bělavou, svratecké červenou a pod. — Místní hrnčířské názvosloví: Hlína k práci se válela na vále ke kruhu, ipři čemž se používalo škrab áiku neboli š orny. Pak se ■dá hrud k a na k r u h, rukou se r o 'z v á d í i(mačká) a táhne se z ní kachlica. úPak ee vezme čepel a dělá se tomu forma. (Nádoba se s t r u n o u (třeba to byl drát) od kruhu uřízne, di 1 o dá se v o b t u h n o u t, pak se uohat í (přilepí se ucha), načež se dá nádoba na vodra (hi"ubá prkna) usušit. Suchá se dá clo pece pálit. Při pálení se uhlí voštourá-k e m š a r u j e.
13) Z výroby zbylý pekáček slitku od Jana Zavřela uložil jseni v museu ve Vel. Meziříčí.
l4) Рlucarу a špičaté hrnce dělaly se podle slov Zavřelových hlavně pro Slováky, široké pro Horáky; není tedy všechno podle tvaru za slovácké považované nádobí také na Slovensku vyrobeno. — Jinak z výrobků zdejších hrnčířů zaznamenati sluší: baně (velké baňaté nádoby bez uch), ce-dítka, bábovky, dvojáky, čepáky (velké hrnce na mléko a smetanu s trubkovitými odlévkami), husáky y velké pekáče), pernice (velké mísy na zadělávání, těsta), křídle (puklice), stupáky, mlíčníky nebo latováky.
|
|
