nosti, podobna jsouc nečistému kaolinu znojemskému. Za toto oprávnění platili hrnčíři do obecní pokladny poplatek a tak v dochovaných obecních počtech z roku 1784 nalezl p. řed. Pavlíček první zápis o hrnčířích; odvedli v tom roce za hlínu 5 zl. Roku 1808 je zmínka o dvou hrnčířích, kteří zaplatili tehdy ročně 16 zl. za hlínu a ještě roku 1812 dva hrnčíři platí obci.

Asi v roce 1830 přistěhoval se sem Ondřej Štoček, oddaný s Evou Kloss, dcerou revírníka. Stal se majitelem chalupy čís. 24 (osmínkářem) a provozoval živnost ve větších rozměrech, an zaměstnával podle popisníku z roku 1836 a násl. čtyři tovaryše.

Obr. 23.

V roce 1832 (16. listopadu) narodil se mu syn Jan, který po něm převzal živnost, oženiv se roku 1854 s Kateřinou Pavlíčkovou. Zemřel na zápal plic 8. února 1873. V roce 1861 měl jen jednoho tovaryše, ale později prý pracoval až s 8 dělníky a vozil své výrobky nejen po okolí, ale i do Vídně, kamž jej dovážel i s plným nákladem zboží jistý vozka za 16 zl.

V roce 1836 byl v Rouchovanech také hrnčíř Jakub Pospíšil s jedním-pomocníkem a asi před 50 roky hrnčíř Hošek.

U místního lidu dochovaný název zboží toufarové i pro pozdější výrobky Jana Štočka dosvědčoval by tvrzení bítešského toufara Jana Zavřela, že rouchovanští hrnčíři dělali původně i nádobí malované. Doklad k tomu jsem však, bohužel, dosud nenašel. Naurčito od Jana Štočka pocházejí dvě nádoby, které pan řed. Koch věnoval do národopisných sbírek Národního musea. Jsou to pro národopis zajímavé koutní hrnce v podobě koše (obr. 23), téměř stejné velikosti: výška nádoby 24 cm, výška ucha 11