Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující

Jiří Polívka.

(Vzpomínka jubilejní.)

Jiři Horák

6. března t. r. dosáhl dr. Jiří Polívka, řádný profesor slovanské filologie na universitě Karlově, svého roku sedmdesátého. Jeho jméno jest nerozlučně spojeno s dějinami slovanské filologie i s vývojem slovanského národopisu, jemuž zasvětil několik desetiletí soustředěného úsilí a studia příkladně ukázněného. Metodou a cílem svých prací se řadí Jiří Polívka, duch v podstatě analytický, ke skupině našich badatelů, kteří v letech osmdesátých XIX. věku zahájili činnost naukovou, uplatňujíce v oboru literárním i národopisném zásady filologické kritiky, jíž od let šedesátých tak plodně působil veliký představitel positi-vistické jazykovědy, Jan Gebauer.

Dějepisec české slavistiky zaznamená s potěšením, že vyhraněná osobnost Polívkova a jeho vzácné dílo životní v podstatě vyrostly z tradice domácí. V Praze studoval; byl žákem Gebauerovým a mistrovy přednášky přihlížející. k souvislosti staročeského písemnictví s literaturami evropskými, vzbudily v mladém studentu trvalý zájem o práce srovnávací. Na universitě v Záhřebe, kdež P. ztrávil jeden semestr, se zabýval přede-vším studiem církevní slovanštiny u Leopolda Geitlera, filologa dalekých cílů, jehož vášnivou povahu tak výstižně zachytil Antal Stašek ve svých vzpomínkách. A v Praze zaujala mladého pracovníka knihovna Šafaříkova, chovaná v Zemském museu, drahocenné památky, jejichž zpracování veliký slavista odkázal pokolením budoucím. Tedy z domácí tradice vyrostla nejstarší vrstva badatelského díla Polívkova, složená zejména z prací o jazyku a písemnictví církevněslovanském: Vlivem nabádavých podnětů Geitlerových, prohloubených studiem prací Vatroslava Jagiče — nepřímo však též vlivem Šafaříkovým — obrátil mladý filolog svou pozornost na památky středobulharské a důležitými monografiemi razil cestu v oboru tehdy téměř nezpracovaném.

Velmi pronikavě působila také cesta do Ruska (v zimě roku 1889—1890), kterou Polívka podnikl jako mladý docent slovanské filologie na obnovené universitě v Praze. Habilitoval se roku 1884 na základě práce o futuru v jazycích slovanských, z níž část otiskl polsky. (Czas przyszły v języku staro sio wieńskim. Pnące filologiczne IL 1887—1888.)

Na Rusi byly tehdy v plném květu srovnávací dějiny literární, zjišťující podrobným rozborem látkovým hlavně prameny lidového podání a jeho vztahy k jednotlivým obdobím světového vývoje literárního. Zakladatel tohoto směru na Rusi, A. N. Pypin, jehož slavná disertace o literárních dějinách románů a


Předchozí   Následující