povídek ruských zahájila koncem let padesátých — téměř současně s dílem Benfeyovým — významný obrat v nazírání na lidovou tradici, vydával právě v letech 1881—1888 ve Věstníku Evropy soubor statí, z nichž potom vzešla jeho čtyřsvazková Istorija russkoj etnografiji; A. N. Veselovskij, který se učil, — jak sám přiznával — nejen u Dunlopa a Liebrechta, nýbrž i u Pypina, byl tehdy v plném rozmachu tvůrčích sil. Jeho monografie založené na ohromném materiálu otvíraly nové obzory udivujíce sčetlostí, vzácným nadáním kombinačním i světovým rozhledem po vývoji duchové kultury; N. S. Tichonravov svými vzornými edicemi a přečetnými monografiemi budil zájem o dějiny starší literatury, v níž nalézal plno dokladů o úzkém vztahu k podání lidovému. A vedle těchto tří mistrů látkové filiace a srovnávacího rozboru působila celá řada jejich mladších vrstevníků i žáků pokračujících touže metodou a týmž směrem.

V tomto prostředí, jemuž intensivní práce, všestranný, stálý styk se západní Evropou, široké možnosti publikační a — v neposlední řadě — také vzácná společenská vyspělost vědeckého života dodávaly úrovně světové, Jiří Polívka mnoho získal. V Rusku se utvrdil ve svém rozhodnutí, že jeho dílem životním bude srovnávací rozbor lidového podání a toto obtížné poslání oddaně plní po čtyři desetiletí. Obsáhlá studia v oboru dějin ruské literatury a národopisu opřená o důkladnou znalost vynikajících děl básnických, ustálila také Polívkovy názory o vědeckém národopise a dala jeho činnosti na tomto poli pevný základ metodický.

Ruský národopis se již v letech padesátých XIX. věku zbavil romantického uctívání lidové kultury a pokoušel se — s nevšedním zdarem — nahraditi mlhavé, estetisující úvahy o lidové poesii atd. historickým a sociologickým rozborem lidového života po všech stránkách. Působil tu jednak vliv pozitivistické filosofie, která v letech padesátých uchvacovala mládež a vítězně uplatňovala metody věd přírodních, jednak mohutný proud uměleckého realismu, který od časů Gogolových podivuhodně rostl a unášel ruskou literaturu k břehům světové slávy. Na mužíka, na „velikého neznámého" ruské literatury se stále intensivněji soustřeďoval zájem beletristu. Turgeněv zachytil několik nesmrtelných typů lidových, později Saltykov-Ščedrin a j. prohloubili jednotlivé rysy a v letech šedesátých skupina beletristu „národníků", přináší etnografické nástiny i sociologické studie, nahrazujíc přesností dat a novostí prostředí závažné chyby komposiční, nedostatky uměleckého pojetí i psychologického prohloubení. V letech padesátých vzrušovala celé myslící Rusko otázka osvobozeni sedláků, jejíž řešení tehdy zrálo. Veliký problém sociální nutně vyžadoval spolehlivých dat a tím vedl k studiu lidového života. Právě nejlepší duchové tehdejšího Ruska se shodovali v názoru, že je především nutno poznati mužíka a podívati se pozorněji na jeho práci, na jeho život duchový i společenský. Na těchto základech rostl ruský náro-