dopis a dosáhl vysoké úrovně vědecké v době, kdy se u ostatních národů slovanských ještě pevně udržovaly názory let čtyřicátých XIX. věku. Přímé pozorování a srovnávací rozbor změnily na Rusi také vztah k lidovému podání: kdežto jinde každá zmínka o cizím vlivu na domácí podání lidové byla pokládána za projev národní vlažnosti, ba dokonce zrady, ruská škola vědecká prohlašovala za vůdčí zásadu svého zkoumání názor, který jasně formuloval A. N. Veselovskij: Svérázný projev „národnosti" netkví v tom, že se vytvářejí látky nové, nýbrž v tom, jak se v daném prostředí mění látky staré, vzaté odjinud. Síla národnosti tkví ve schopnosti asimilovati látky zděděné, přijaté. V předmluvě ke knize „Drobné příspěvky literárně-historické" uvedl Polívka tuto thesi Veselovského a naznačil tak hledisko, s něhož chtěl posuzovati nejen starší literaturu, nýbrž i lidové podání. Takto tedy ruská škola srovnávací posílila kritické zásady, které Polívka přijal od Gebauera a které tehdy vítězně pronikaly i v jiných oborech vědeckých, jak se to již dříve ukázalo hlavně ve veliké diskusi o podvržených rukopisech. Polívka stál v boji po boku Gebauerově a zasáhl do sporu několika statěmi otištěnými v Athenaeu, jakož i informativní rozpravou, vydanou polsky.

Vyzbrojen důkladným studiem děl ruské školy srovnávací obrátil se především k literatuře středověké a zabýval se románem o Apollonovi Tyrském, kronikou o Bruncvíkovi v literatuře ruské, povídkami o Grizeldě a Bryzeldě, evangeliem Nikodémovým v literaturách slovanských a četnými legendami (o Veronice, o Jidáši, o dřevu kříže atd,). V předmluvě, kterou připojil ke knize „Drobné příspěvky literárně-historické" (v Praze 1891) vyslovil prof. Polívka svůj názor o dějinách literárních. Žádá po nich, aby nepřestávaly na estetickém soudu, nýbrž aby přihlížely k duševnímu životu národa, aby sledovaly vůdčí ideje a pokusily se zjišťovati jejich původ, jejich obměnu v jiném prostředí, jejich úpadek a nezapomínaly při tom na vývoj literárního vkusu. S tohoto hlediska mají svůj význam na př. legendy, látky apokryfní atd., vůbec všecky prameny, objasňující náboženské cítění minulých věků. Tím se v podstatě přihlásil k stanovisku Pypinovu i Hettnerovu a lze říci, že zůstal věren těmto zásadám i v pracích pozdějších. Souběžně se srovnávacími studiemi o látkách legendárních a apokryfních, o románech a povídkách středověkých atd. pokračovaly práce Polívkovy o lidovém podání. Vedle kritických referátů připojujících komentáře k cizím sbírkám, otiskoval od let devadesátých v Čes. Lidu, Národopis, sbor. českoslov., v Ztschr. f. ósterr. Volkskunde a j. drobnější příspěvky analysující ohlasy známých látek světových ve folkloru) slovanském. Vedle toho bedlivě sledoval bádání o lidoV-vých tradicích a věnoval těmto důležitým otázkám metodologickou stať „O srovnávacím studiu tradic lidových" v Národop. sbor. českoslov. sv. II. Rozprava bohatě doložená má podnes cenu, zůstávajíc velice poučným úvodem do studia lidového podání.