Kromě toho má však také význam dokumentární, neboť prof. Polívka tam vyložil své zásady a naznačil cestu, kterou šel ve svých pracích dalších. V podstatě — ale nikoliv bez výhrady — se přihlásil k zastáncům tak řeč. teorie migrační, soudě, že „ze všech hypothesí, kteréž se pokusily o výklad shody národních tradic našich západních i východních, severních i jižních, jedině a především jen ta hypothese povede k určitějším poněkud výsledkům, kteráž na základě detailního rozboru ukazuje, že látky se skládají jednou provždy a že se pak šíří a dědí dále. Ostatní hypothese, že v našich tradicích jsou zachovány sledy dávných představ mythických, všem národům indoevropským v pravlasti společných, aneb zbytky a přežitky dávných představ a názorů sociálních a p., mohou se při řešení otázky o původu a vlasti té které látky brati v potaz teprve v druhé řadě, když hypothese migrační nemůže svými prostředky tu kterou otázku řešiti." (Uv. m. str. 49.)

Podivuhodná pestrost lidového podání slovanského přesvědb čila českého badatele, že jediná teorie nestačí, neboť nutně vede k nesprávným generalisacím a k výkladům často násilným. Při rozboru pohádkových a povídkových látek je třeba postupovat! individuálně, musíme pokládati každou látku za osobitý problém a jest úkolem zkušeného analytika zjistiti, která cesta v daném případě povede k cíli. S tohoto hlediska posoudil prof. Polívka starší i soudobé pokusy vyložiti vznik a rozšíření lidového podání a právě tyto kritické úvahy zvyšují cenu jeho rozpravy. Za metodu velmi plodnou pokládá postup slavného folkloristy finského Kaarle Krohna, který ukazoval na velikou příbuznost podání z oblastí geograficky a kulturně příbuzných. Celou studií Polívkovou proniká přesvědčení, že lidovou prosou se musí především zabývati literární dějiny, neboť jde o to, zjišťovati vztahy mezi literaturou minulých věků a ústním podáním. Studium toho druhu, které tehdy ještě bylo v počátcích, pokládá za velmi důležité a soudí — proti A. Langovi — že přinese výsledky závažné. Další vývoj mu dal za pravdu. Vlastnímu badání vytyčuje Polívka v této stati cíl jistě daleký: chtěl by kriticky roztříditi ohromnou látku slovanskou a přičleniti ji vědeckým rozborem k tradicím ostatních národů sousedních. V duchu těchto zásad zahájil své rozsáhlé práce, otiskované v časopisech českých, polských, ruských, srbochorvátskych, bulharských a německých. Připojoval komentáře k cizím sbírkám, podával kritické referáty a mnohé látky zpracoval v ucelených monografiích. Dovršením tohoto období jest kniha „Pohádkoslovné studie" (v Národop. sbor. českoslov. roč. X. 1904, seš. 2.). V předmluvě se znovu vrátil k otázkám metodickým, ocenil novější práce, zejména analysoval vývody Stan. Ciszewského, L. Sainéana, A. Rittershausové, R. Petsche a podrobně posoudil stanovisko prof. M. Kawczyúského, jakož i spor tohoto badatele s W. Klingerem a Ed. Porębowiczem. Vlastní názory shrnul v doslovu. Připomíná, že se pohádky nešíří tak všeobecně, jak mnozí soudí, nýbrž že toto stěhování „má jisté meze zakládající se v poměrech kulturně-politických". „V Evropě vůbec a zvláště mezi slo-