českoslov., ročníky VI.—VIII. a X. redigoval. Národopisný věstník českoslov. řídí plných dvacet let a lze říci, že svými pracemi původními, jakož i přečetnými referáty a zprávami dává Nár. věstníku ráz a směr. Jest po léta členem rady Nár. spol. českoslov., jest členem redakce národopisné encyklopedie (Národopis lidu českoslov.), působil též jako předseda Národop. spol. atd. Od roku 1919 jako předseda Státního ústavu pro lid. píseň obezřele řídí tuto důležitou instituci a dovedl si získati upřímné sympatie všech členů hlavního výboru, československých i německých.

Badatel, který si vytkl za úkol roztříditi nesmírnou látku lidové tradice slovanské, nemohl se rovnou měrou věnovati ostatním oborům, v nichž dříve pracoval, t. j. linguistice a literárním dějinám. Přes to se čas od času rád vrací na tato pole a soupis prací svědčí i po této stránce o jeho neúnavné energii. Ve svých pracích jazykozpytných řeší P. některé otázky hláskoslovné a tvaroslovné (střídnice za jery v polštině, partie, praeter, pass. sloves intransitivních v jaz. slovanských, budoucí čas v jaz. сзі. atd.), jednak se zabývá dialektologii (o jaz. hranici česko-polské, genitivu v nářečích slovenských, imperf. v nář. nišském atd.).

Z dějin literatur slovanských poutala zájem Polívkův zprvu hlavně období starší a práce jež vydal, mají dílem ráz filologický, dílem jsou rázu srovnávacího, družíce se k studiím o lidovém podání. Druhou skupinu tvoří příspěvky k dějinám literatur slovanských doby nové, hlavně z rozsáhlé oblasti literatury ruské. Z ruských námětů upozorňuji na stati o Radiščevovi, Gribojedovu, o Tjutčevovi a Někrasovovi; z jiných oborů připomínám na př. příspěvky k literárním stykům slovensko-chorvat-ským, studii o významu P. J. Šafaříka y dějinách písemnictví slovanského atd. Všecky tyto práce, které namnoze vzešly z přednášek universitních, vynikají jak důkladnou znalostí látky, tak bedlivým zpracováním celé dostupné literatury. Chtí působiti prostotou slohu, logičností stavby, přihlížejíce hlavně k ideovým základům, z nichž dílo spisovatelovo rostlo a k vlivu, jímž působilo v duševním rozvoji soudobé společnosti. Literatura ruská zaujala J. Polívku nejvíce a nejtrvaleji. Podnes ji bedlivě sleduje, ale přece se zase vždy vrací k velikým tvůrcům ruského románu, k jejich mravnímu úsilí, myšlenkové hloubce, vášnivé touze i>o-chooiti smysl života a k neohroženému boji za ideály svobody a lidskosti — obdobnými slovy sám vystihl význam ruské literatury ve studii „Rusko a lux ex oriente". Teoretické zásady Pypi-novy si Polívka ověřil právě studiem ruského románu, žádaje po písemnictví, aby bylo svědomím své doby, aby obrazy všedního shonu, lidské bídy i propasti zločinu ozářilo paprsky věčnosti. Radiščev, mučedník svobody, jehož smělé slovo — ač přísně potlačované — působilo své doby jako výstřel v hluché noci; Gribojedov, který svou komedií chtěl vyburcovati soudobou společnost, svou, „gribojedovskou" Moskvu, tyto vrstvy otupělé, požívačné, prostředí, které ctilo jen úspěch i když se ho dosáhlo podlostí; a posléze Někrasov, veliké srdce bolestně raněné hned