v mládí, básník, který sám prošel peklem bídy, hladu a zimy, umělec, jemuž „poet-graždanin" byl ideálem, Nekrasov, který loď ruské poesie zaměřil na tajemné, širé moře muzické Rusi — toť spisovatelé, jimž J. Polívka zasvětil své studie nejucele-nější. Tjutčev vzbudil jeho zájem hlavně skladbami rázu slav-janofilského, k nimž český kritik v duchu zásad Pypinových zaujal stanovisko velmi střízlivé. Problémy komposiční, tajemství formy, kouzlo básnického slova nebudí trvalejšího badatelského zájmu Polívkova, ačkoliv ve své znamenité studii o A. N. Pypi-uovi ukázal, že slavný dějepisec slovanských literatur přílišným zdůrazňováním myšlenkového obsahu a společenské funkce písemnictví si uzavřel cestu k správnému ocenění některých období na př. literatury české.

Vzácný smysl kritický, mravní opravdovost, úcta k faktům přesně zjištěným, tyto význačné rysy Polívkovy tvorby naukové charakterisují také jeho vztah k Slovanstvu. Jeho veliká láska je dcerou velikého poznání. Téměř půl století se zabývá slovanským světem, četnými cestami poznal slovanské země z vlastního názoru, záhy navázal rozsáhlé styky vědecké a svými pracemi se snažil vniknouti v povahu lidové duše. Avšak právě z těchto důvodů byl a podnes zůstává odpůrcem nedoložených domněnek, planého řečnění, byť bylo sebe zvučnější a povrchního nadšení, onoho „slaměného ohně", který rychle vzplane, ale rychle hasne. Vždy měl na mysli varovná slova Havlíčkova: „Nechrne planých řečí a krásných floskulí a chopme se díla. Ne ten vejde do království nebeského, který říká: Pane, Pane! ale který plní vůli Otce mého. Lehko jest piti na zdraví všech Slovanů a zpívati písně o veliké Slavii: ale těžko učiti se gramatiky a historie a etnografie !"Havlíčkův realismus v nazírání na věci slovanské vede prof. Polívku i v jeho práci na poli slovanské vzájemnosti. Proto vždy naléhavě doporučoval svým posluchačům universitním, aby se učili slovanským jazykům, proto i ve své činnosti veřejné vždy podával jen návrhy, které bylo lze provésti za daných poměrů. Uznával kladné stránky neoslavismu, zúčastnil se sjezdů v Praze i v Sofii, kdež přednesl pozoruhodné návrhy o pravidelné výměně publikací mezi členy slovanských akademií, o katalogisaci knihoven, o zřízení svazu akademií slovanských a o svolání sjezdu slovanských filologů. Přesto se nezbavil skepse k neoslavismu, jemuž hlavně vytýkal, že „staví jaksi od hlavy, pracuje k provedení podniků nad míru nesnadných a sotva proveditelných za nynějších poměrů... Kulturní styky, které by ještě nejsnadněji bylo možno pěstovati, jsou zastrkovány, zatlačovány do pozadí a přece pouze tyto mohou býti podkladem dalšího vývoje t. zv. vzájemnosti". Zejména pokládal za nutné upozorniti naši veřejnost, aby se neoddávala klamným snům o stycích českoruských a pověděl své mínění v památné stati „Slavnost Gogolova v Moskvě" (Zvon 1909J vyznav s mužnou otevřeností, že-ruské kruhy oficiální, pokroková inteligence ba ani svět vědecký — mimo ojedinělé, vzácné vý-