jímky — nemají hlubšího zájmu ani o český život vědecký, ani o vývoj našeho národa a o jeho zápas politický. Ze slov delegáta, který při slavnostech na pamět stého výročí narozenin Gogolových a při odhalování Gogolova pomníku zastupoval universitu, Museum král. českého a Král. čes. spol. nauk, tedy tři instituce posvěcené velikou tradicí, nezastřeně vyznívá stesk národa nesvobodného, jehož nedbají mocní tohoto světa a jehož osud je lhostejný i těm, k nimž se důvěřiví nadšenci čeští obraceli s nadějemi nejsmělejšími. Své názory o slovanské otázce a o stycích českoruských shrnul prof. Polívka v obsažné stati „Rusko a lux ex oriente" (Čes. Revue, XII., 1918—19), která v horečném ruchu a shonu prvních let naší samostatnosti nedošla pozornosti, jíž zasluhuje. Na stručnou analysi českého rusofilství navázal výklady o slovanském uvědomění ruské společnosti a ukázal, že idea slovanské vzájemnosti žila na Rusi jen v úzkých kroužcích učeneckých. Nadto pak zájem živlů zpátečnických ji zbavoval sympatií v kruzích, které soustřeďovaly význačné představitele duchové kultury. Do širších vrstev inteligence myšlenka slovanské vzájemnosti téměř nepronikla. Kromě toho nebylo lze sjed-notiti nacionalismus menších národů slovanských, potlačovaných cizími vládami, s nacionalismem neodvislého národa ruského, neboť vláda ruská potlačovala všemi prostředky federalismus, za nějž bojovali na př. Slované rakouští již od roku 1848. Proto také neoslavismus neměl úspěchu. V dalších kapitolách se však prof. Polívka obrací proti těm, kdož po světové válce odmítali význam ruské literatury a její výchovnou moc. Vřelými slovy připomíná mravní výši ruského písemnictví, ukazuje na věčné problémy, jimiž se zabývali velicí mistři ruského slova a zdůrazňuje nepomíjející význam literatury, kterou pokládá za jednu z největších a nejzajímavějších literatur světových. V kapitole čtvrté se obrací proti názoru, že Čechové mají býti prostředníky mezi západní Evropou a světem slovanským. Ukazuje, že skutečnost je zcela jiná. Před válkou znali Rusové západní Evropu mnohem lépe než Čechové; naopak, český čtenář se může o duchové kultuře západní poučiti z ruských pramenů mnohem důkladněji a všestranněji než z literatury české. Proto autor soudí, že úkolem národa českého ve světě slovanském zůstává práce o sblížení národů slovanských, idea, .vzájemnosti, ovšem na podkladě poznání věcného a pravdivého.

Všecky složky mnohostranné činnosti Polívkovy splývají v souladný celek, neboť jednotícím prvkem jsou bytostné základy osobnosti. Jako filolog, literární dějepisec i pěstitel slovanské vzájemnosti zůstává vyznavačem pravdy, buď komu libo nebo žel. Břímě let ho netíží; pracuje s neúmornou vytrvalostí o svých dílech srovnávacích, připravuje mimo jiné pro německou encyklopedii slovanské filologie souborný výklad o lidových pohádkách slovanských, v němž chce shrnouti výsledky svých dlouholetých prací. Přitom zůstává v přátelských stycích se slavisty ostatních zemí slovanských, zúčastní se vědeckých podniků slo-