povídaje na ni, poukazuje autor na vývoj, kterak venkovan, hotovící si dříve všechny potřeby sám, odevzdával postupem doby výrobu komfortnějších potřeb řemeslníkům, zprvu domácím, pak městským, takže v posledních stoletích všechny skoro předměty svátečního života zhotovovali mu profesionálové. Se vzrůstem poptávky přizpůsobovali se vkusu odběratelů a vyšedše z dobového stilu, upravovali jej pro selské prostředí, takže to umění, které nazýváme lidovým a kterým se naše sbírky honosí, je vlastně umění tvořené ne lidem, nýbrž pro lid jako derivát kultur kvalitně vyšších. Jestliže se však toto umění charakterisuje dále jako konservativní, primitivní a nepůvodní, neupírají se mu přece vlastní kvality. Selský umělec čerpá z prostředí, které ho obklopuje, obyčejně v hranicích panství nebo tovaryšské pouti, ovšem nerecipuje jen současnou formu, nýbrž v jeho díle objevují se i residua, starší nebo formy mladší, po případě si vybírá, co hoví jeho vkusu a co dovede napodobiti a ze všeho tvoří po paměti svůj výtvor, mnohdy se značným citem a přirozeným vkusem.

Následující kapitoly, věnované jednotlivým odvětvím lidové umělecké produkce, přinášejí kladné výsledky studia., přehled po československé výrobě a její ocenění. Oddíl o vsi a domě po vytčení hlavních typů zabývá se zejména výzdobou bytu, při níž se zdůrazňuje záliba našeho lidu pro plošnou ornamentální dekoraci. Dochází i na otázku o významu obou ornamentálních skupin, geometrické a rostlinné, žádné se však nepřisuzuje starší právo bytí nebo kmenové příslušnosti, nýbrž právě souběžná existence obou systémů vedle sebe ukazuje k mladému původu lidové ornamentiky, zmocnivší se výtěžků dlouhého historického vývoje v době, kdy odpadly psychologické předpoklady, jež daly oběma soustavám vznik. Měřický ornament patří k mezinárodním statkům kulturním, a je-li častější u horských kmenů slovenských a ruských, třeba hledat příčinu toho srjíše v primitivní technice práce než ve specificky výtvarném cítění.

V keramice rozlišují se skupina staršího zboží z červené hlíny, vytlačená majolikou a charakterisují se jejich dílny. Pro plastiku a malířství přináší si Matějček více vroucnosti. Jsou to obory, ve kterých se lidová práce musila nejvíce spoléhati na pomoc zručných odborníků, ale přece rád přiznává tvůrčí plus lidového umělce, smysl pro zkratku složité formy i smysl pro barvy. Jestliže předcházející odstavce shrnuly své vývody v syntetický soud, kapitola o lidových krojích pouští se do podrobnějšího třídění a zachází až do deskripce. Místo rozhledu po typech a soudu o jejich původu a umělecké hodnotě dána je přednost charakterisování vybraných ukázek krojových. Spisovatel pokusil se stanovití základní typ obleku z počátku XVII. století, který pokládá za všeobecný domácí před rozštěpením na kroje městské a lidové a vzhledem k němu oceňuje různé skupiny současných lidových krojů. Pro stručnost přestal na ukázkách, označených nejznámějším místem provenience, čímž se vsak stalo