*)

O lidové poesii jižních Slovanů nalézáme zmínky už od 7. a potom od 10. stol., zvláště o epických písních už od 13. stol. Obsáhlejších zpráv o epických písních u všech jižních Slovanů přibývá stále od 15. stol. a roku 1568 byly prvé písně otištěny v rybářské idyle (Ribanje) dalmatského spisovatele P. Hekto-roviće. Z prvé polovice 18. stol. máme už obšírné rukopisné sbírky a také hojnější napodobování epických písní, mezi kterými vyniká „Razgovor ugodni naroda slovinskoga" chrvat-ského františkána Andrtije Kačiće–Miošiće z Makarské v Dalmácii z roku 1756, jenž stal se nejrozšířenější knihou chrvat-skou. Kačic-Miošič opěval episody z dějin jižních Slovanů a zvláště jejich boje proti Turkům opravdu v duchu pravé národní epiky a převzal do své knihy i více pravých národních písní. Z latinského částečného překladu toho díla dostaly se první zprávy o „illyrských bardech" do světa. Největší zásluhu pro jejich slávu získal si však italský přírodozpytec abbate Alberto Fortis., jenž ve svém díle „Viaggio in Dalmazia" (1774) věnoval celou kapitolu hudbě a poesii „Morlaků" a otiskl originál a italský překlad jedné z nejlepších národních písní „Žalosna pjesanca plemeinite Asan-aginice" (v překladu Goethe-ho: Klaggesang von der edlen Frauen des Asan Aga, ve francouzských překladech: Triste bailade de la noblé épouse d'Asan-Aga). Tato balada překladem Goetheovým, tištěným po prvé v Herderových Volkslieder (1778), kde byly také překlady z Kačice, stala se součástí světové literatury a byla také do fran-štiny přeložena pětkrát. Fortis srovnával ilyrské národní písně s Ossianem, :a srovnání s Homérem provedli důkladně už ke konci 18. stol. splitský lékař Bajamonti a dubrovnický latinista (= básnik latinský!) Ferić (Ad clarissimum virum Julium Ba-jamontium Georgii Ferrich Ragusini epistola, Ragusini 1799).

Z těchto pramenů a z osobních styků se Srby a Chrvaty dozvěděl se vídeňský slavista, Slovinec B. Kopitar o jejich velkém bohatství národních písní a hledal pro ně sběratele. Nešťastný konec prvého srbského povstání roku 1813 přivedl do Vídně Vuka Stefanoviće Karadžiće, pocházejícího z rodiny hercegovské, geniálního selského samouka, z kterého vychoval Kopitar za krátkou dobu reformátora srbského pravopisu