a spisovného jazyka, výborného gramatika, znamenitého lexikografa a slavného sběratele srbských národních písní, přísloví a povídek. V době romantického nadšeni pro lidovou poesii a „národního ducha" (génie national) bylo už prvé vydaní srbských národních písní (1814, 1815) přijato s velkým nadšením, zvláště Jakobem; Grimmemi; druhé vydání (Leipzig 1823/24, Vídeň 1833) vzbudilo u vědeckých kritiků, hlavně u Jakoba Grimma, a následkem výtečného а lahodného překladu slečny Talvj (pseudonym ze začátečních písmen jména Therese Albertině Luise von Jacob), pozdější paní Robertson, u Goetheho a jiných básníků, učenců a vzdělanců vůbec opravdový enthusiasmus, jenž byl i jinými překlady přenesen do celé Evropy a Ameriky.

Z toho vznikla ve Francii nejdříve znamenitá mystifikace Prospera Mérimée: La Guzla ou choix de poesies illyriques recueillies dans la Dalmatie, la Bosnie, la Croatie et l'Herzé-govine (Strasbourg 1827). Goethe poznal, že je to falsifikát, který ho velmi pobavil, ale Angličan Bowring, Němiec W. Gerhard a dokonce velký ruský básník Puškin překládali tyto domnělé národní písně. Než také Francouzům dostalo se překladu pravých národních písní Vuka Karadžiće v „Chants populaires des Serviens, recueillis par Wuk Stéphananowitsch et traduits ďaprés Talvj, par Mme Elise Voïart" (Paris 1834, dva svazky).

Třetí velmi rozmnožené (tak zvané „vídeňské") vydání Vukových národních písní (1841—1865) upevnilo jejich slávu a stalo se základem vědeckého studia a nových překladů (nejlépe překládal do němčiny a potom také do češtiny S. Kapper). Koncem minulého, století vyšlo v Bělehradě nové státní vydání, rozmnožené z pozůstalosti o mnoho epických písní, které klasický sběratel národní poesie z různých příčin nechal stranou. Celá sbírka obsahuje nyní devět silných knih velké 8°, z kterých jsou lyrické písně jen v 1. a 5. knize, ve všech ostatních písně epické, což nejlépe charakterisuje veliké bohatství národní epiky.

Ještě za života Vuka Karadžiče a později vydali jiní Srbové a Chrvaté celou řadu sbírek národních písní, které by dnes již naplnily knihovnu. Zvláštní zmínky zasluhují sbírky písní ze 17. a prvé polovice 18. věku, pocházejcí hlavně z Dubrovníku, Boky Kotorské a jižního jaderského pobřeží, vydané Miklosichem a B. Bogišićem, a sbírky z prvé polovice 18. století ze severozápadních krajů, nalezené v Erlangenu v Ваѵо řích a nedávno vydané G. Gesemiannem. Dále je důležité vydání Matice Hrvatske v Záhřebe, z jejíchž bohatých sbírek bylo použito mnoho variant, zvláště v V. a VI. knize, a výběr muslimanských národních písní ze severozápadní Bosny v III. a IV. knize (1898, 1899), kde máme v úvodě nejlepší zprávy o národní epice po Vuku St. Karadžićovi. Již deset let před tím