kají-li ještě lidové písně a proč lidová epika mizí a vymírá. Mnohá pozorování potvrzují, doplňují aneb vysvětlují v literatuře již známá fakta, ale podařilo' se mně zjistili také mnoho docela nových. Mé tištěné zprávy o těchto pozorováních v době balkánských válek a světové války nestaly se doist známými, ale u znalců národní epiky vzbudily pozornost. Jak se jich dá použiti k srovnávacímu studiu, ukázal Engelbert Drerup v díle „Homerische Poetik". (I. Das Homerproblem in der Gegenwart.)

Ukáži nejdříve, kde výpravná epika ještě žije v ústech lidu.

Ve Vojvodině, t. j. v bývalých jižních Uhrách a Srěmu (východní Slavonie), kde byla chuda již za doby Vuka Karadžiče, vymřela už úplně, také v Srbsku, vyjma jihozápadní hornaté kraje (Rus Hilferding nenalezl ji již r. 1868/69). Dále v Slavonii, kde se ke konci 18. století epické písně ještě mnoho zpívaly a napodobovaly, jich dnes není. V jihozápadním Chrvatsku, odkud měl Vuk Karadžić ještě dost krásných písní, dnes vymírají. Zato se ještě dost zpívají v hornatých krajích Dalmácie, které byly benátskou a rakouskou vládou velmi zanedbávány a zůstaly tak patriarchální jako jiné balkánské země. Lépe se zachovala národní epika v Bosně, nejvíce v Hercegovině a Černé Hoře, zvláště na bývalých hranicích hercego-vinsko-černohorskýcih, kde křesťané a muslimané stále bojovali až do okupace Bosny a Hercegoviny v roce 1878, a v sand-žaku Novi Pazar mezi Černou Horou a Srbskem před Balkánskou válkou. Jsou to veskrze planinské země dinarské rasy, silné, hrdinské a při tom jemnocitné, nadané velkou obrazotvorností a inteligenci, smyslem pro jazyk a formu.*)

Epické písně nazval Vuk Karadžič „hrdinské" (junačke, t. j. béroique), ale počítá k nim také mythologické písně, legendy, novely a balady, Lid sám užívá názvu „hrdinské písně (pjesme junačke, o junacima, o junaštvu) anebo „staré" (starinske, srv. ruské stariny), takové, v kterých se opěvají více nebo méně historičtí hrdinové aneb osoby vůbec. Tyto písně tvoří také nej větší část národní epiky, jsou velmi oblíbené a slavné.

Zpěv, spíše recitování, se doprovází primitivním nástrojem „gusle" (v Hercegovině a Černé Hoře zachoval se většinou starý tvar „gusli"), druh violiny, obyčejně o jedné struně z koňských žíní, v severozápadních krajích s dvěma takovými (Strunami. V severozápadní Bosně je u muslimanů výlučně obvyklá a také křesťany používaná „tambura, tamburica", malá tamburína s dvěma kovovými strunami, která je známá také ve severní Dalmácii a v Lice v Chrvatsku a používala se kdysi i v Slavonii.

Dlouho se v duchu romantismu mluvilo o „národu-zpě-váku" (německy „das singende Volk") a myslilo' se opravdu, že