zpívá celý venkovský lid. Dnes víme, že nositeli národní epiky jsou nadaní jednotlivci, více anebo méně rozšířeni na venkově a také v městech patriarchální kultury. V lidu se nazývají, prostě „zpěváci" (pjevač, pivač), literárního jména „guslar" (v lidu často guslač) se málo- používá a je také nesprávné, když velká část zpěváků nezpívá ke guslím. Není stavu anebo povolání, které by nebylo mezi nimi zastoupeno. Na venkově jsou zpěváci většinou zemědělci, v městech živnostníci. Na horách baví se nejvíce pastýři zpěvem epických písní, іа přirozeně písně pěstovali také hajďuci, kteří se v Turecku, ale také v křesťanských státech vzepřeli proti veřejnému pořádku, obyčejně z ideálních důvodů. Mezi zpěváky nalézali se a nalézají se podnes také nejvyšší šlechtici muslimanšti, begové, a kněží všech konfesí až do pravoslavného metropolita. Zvláště oblíbena byla epická píseň u populárních františkánů, a její kult šel tak daleko, že jsem, v katolickém duchovním semináři v Mostaru roku 1909 viděl gusle nad postelí každého alumna,

Kromě takových milovníků epického zpěvu nacházíme také zpěváky z povolání, zvláště mezi muslimany v severozápadní Bosně a. dále na jihu. I tito zpěváci, kteří v poslední době zpívali obyčejně v tureckých kavárnách, zvláště v zimě a v měsíci ramazanu, měli a mají obyčejně nějaké zaměstnání, ale dříve bývali mezi nimi také úplní profesionálové, kteří putovali dvůr ke dvoru muslimlanské šlechty a zdržovali se tam celé týdny a měsíce, aby ji a její hosty bavili. Mnozí feudálové drželi své vlastní zpěváky, dokonce i křesťanské. Byli to lepší sluhové aneb vojáci, zvláště nižší četaři a prapo-rečníci (barjaktar); u hercegovského Dedagy Čengiče, syna Smailagy Čengiće, jehož smrt opěval chrvatský básník Ivan Mažuranić v znamenitém epose, byl v druhé polovici minulého století takový zpěvák dokonce majorem. Z těchto mus-limlanských pozůstatků můžeme souditi, jak žila ústní epika v minulých stoletích, i kdybychom neměli zpráv, že byla pěstována u srbské, bosenské a chrvatské šlechty. Pro mne není pochybností, že dnešní lidová epika pochází jako i větší část lidového umění vůbec (na př. kroje) z vyšších kruhů křesťanských a muslimanských, ale během století vyvíjela se dále svým způsobem.

Ještě proti jednomu běžnému názoru musím se vyslovili. Mytický Homer, jenž byl prý slepý, a některé zprávy samého Vulka Karadžiče zavinily mylný názor, že jsou mnozí a právě nejlepší zpěváci slepci. Ve skutečnosti je v krajích, kde národní epika ještě kvete, slepců velmi málo, a ještě tito nešťastníci oslepli obyčejně v pozdějších letech, nejvíce od neštovic. Jen v krajích, kde národní epika už mizí anebo dokonce vymřela, živí se žebrající slepci a mrzáci zpěvem.

Překvapilo mne, že dovedou i muslimanské ženy recitovali epické písně, ne však zpívati, a že se mezi křesťany na-