cházejí zpěvačky, které jsou však velkou výjimkou, vyjma severní Dalmácii.

Zpěváci začínají se učiti hře na gusle a „primáti" písně už jako děti na kolenech otce, děda, jiných příbuzných nebo hostů, potom ve veřejnosti, nejvíc v době od desíti do dvanácti let, vůbec v mládí, „kdy se ještě na nic nemyslilo", asi do pětadvaceti let. Obyčejně stačí, .aby slyšeli píseň jen jednou, v pozdějších letech několikrát, ale v Gacku ujišťoval mne 681etý Janko Ceramič, že může každou píseň, kterou na večer slyšel, druhý den opakovati. Písně tak zvané ústní nebo tradiční literatury se však nepřijímají jen z úst, nýbrž velmi často a stále více z knih a knížeček se staršími a nejnovějšími písněmi, také v Hercegovině, v klasické zemi epického zpěvu. Ani u slepců nemáte jistoty, že přijali tu neb onu píseň z úst jiných zpěváků, poněvadž je jim mohl někdo přečisti, anebo se jí naučili od jiného zpěváka, kterému ji sdělil nějaký kněz, učitel nebo kdokoliv. Nejvíce je zachována ústní tradice u muslimanů, kteří jsou vůbec konservativnější а umějí také v menší míře čísti. Při čtení musí však zpěvák poslouchati píseň vícekrát, aby se jí naučil.

Konservativnější muslimanští zpěváci dovedou vypočítati své učitele, kteří se nalézají nejvíce mezi blízkými příbuznými. Křesťanští zpěváci učí se však „všude", kde se zpívá, ale často také v domě anebo u jiných příbuzných. Když slyší o nějakém lepším zpěváku, putují za ním mnoho hodin. Mnohé písně přenášejí cestující lidé aneb stěhující se formani (kiridžije) a dělníci.

Zpívá se nejvíce za dlouhých zimních nocí u domácího krbu při schůzkách (sijelo, silo) v domech zámožnějších sedláků a také na přástkách; kromě toho o svátcích obvyklých a rodinných, vůbec při každé veselé události, zvláště na svatbách, které trvaly dříve celý týden v domě a ještě déle, když se přivedla nevěsta z daleka. Tak doprovázel zpěvák Janko Ceramić z Gacka 34 dny hosty begů Ljubovićů, když se z nich tři ženili najednou. V některých krajích má strana ženichova a nevěstina svého zpěváka, kteří závodí, kdo bude lépe a déle zpívat. Je hanbou, když v nevěstině domě zvítězí jiný zpěvák. Dále se pěstuje zpěv veřejně v kavárnách, v těch zvláště u muslimanů, na „sborech" (poutích) u klášterů a kostelů a na výročních trzích. Mnoho se zpívalo, také při jízdách na koni, zvláště v noci, ale v tomto, případě bez guslí. U muslimanů v severovýchodní a celé severní Bosně putují v zimě zpěváci po celé měsíce od kraje ke kraji, a v měsíci ramazanu (postu) nají mají různé kraje a jejich kavárny zpěváky na celou aneb delší dobu. Pašové a feudální šlechticové zvali si v ramazanu a při jiných příležitostech zpěváky do svého domu, aby bavili je a jejich hosty. Také ženy mlohly poslouchati zpěváky, ale za oponou, jestliže nezpíval nějaký blízký příbuzný, před kterým se nemusily zahalovati. Zvláště hledali feudálové zpěváky,