také IB, GB, a samozřejmě psával na ně někdy jen značku výrobního místa: S - Sobotiště, což bylo i u jiných džbánkářů zvykem (jako na př. Stupava, Boleráz). To nám nejlépe dokazuje důležitost spoluposuzování techniky výroby i při předmětech značených. Uvážíme-li však, že většina výrobků není značkována, tu jistě poznáme, že v takových případech můžeme jen podle rázu výrobku odhadovati jeho původ1) a případně i stáří.

Z vlastní zkušenosti soudím, že se džbánkářské barvy i poleva sama dělaly vždy a všude přibližně stejně, alespoň v časových obdobích 30—40 let. Ovšem i tu třeba míti na zřeteli jakost suroviny do mišuňku barev náležející. Tak na př. když se dalo hodně staré olovo k vypálení do bílé základní polevy, byla pak tato po vypálení slabě namodralá, kdežto při novém olovu se tento modravý tón po vypálení neobjevil.

Na charakter výrobku měla vliv i jakost hlíny a proto střep nádoby je další technickou pomůckou při určování. Ale i tu musíme zase býti pamětlivi toho, že žádný mistr nemohl po celý život zpracovávati jednu hlínu2) Tak na př. při tom velkém počtu džbánkářských mistrů v Sobotišti jistě se brzy vybrala hlína na určitém místě a bylo třeba otevříti hliníko něco dále. A proto jistě i Jakub Baumgärtner z jiného ložiska bral hlínu, když mu bylo 25 let a z jiného v 60 letech. A také, všimneme-li si výrobků sobotišťských asi z let 1770—80, poznáme, že většina z nich téměř ner y suje, kdežto na konci XVIII, věku rysuje jemně sem tam a v letech 20tých a 30tých minulého století sobotišťské výrobky již velice rýsují. Je to neklamnou známkou, že byly točeny z hlíny jiného ložiska, než výrobky starší.

A na další, nemálo důležitý technický fakt musím upozor-niti, totiž že i stupeň žáru při vypalování nádob má velký vliv na vzhled výrobku a jeho rázovitost. Řeknu to názorně: kdybychom k našemu popisovanému džbánu postavili druhý, který by byl také od Baumgärtnera, ze stejného materiálu a se stejným ornamentem a Pietou, ale při vypalování měl žár o 30stupňů

7