ky byl lid hnán jen svou zbožností, poskytovala mu architektura nejen příležitost, kde by změřil své síly tvůrčí, nýbrž odměňovala se mu i určitým komfortem bydlení. Je nejužitkovější ze všech oborů umění a proto tolik rozšířená.

Prostorové řešení lidových staveb, pokud není diktováno jen účelem, není vlastnictvím lidu. Venkovský dřevěný kostel ma příklad je lidový jen řemeslným zpracováním dřevěného materiálu a primitívností konstrukce, nikoli půdorysem. Ten je odvozen vždy z umění slohového;

18. Štít z Nahořan u Volyně.

známe i tu gotické basiliky, barokní centrály a renaisační emporové chrámy protestantské, které by se staly v tom okamžiku monumentálními, kdy dřevěný materiál by byl nahrazen kamenem.

Novým rysem lidové tvorby, který je však možno na dřevěném kostelu pozorovati, je to, že lid chápe a tedy také imituje viděnou konstrukci nebo formu jen v jejím vnějším, povrchním účinu, nikoliv v její tektonice a vnitřním opodstatnění. Tak namaluje na věži v Niklové ciferník bez rafií a beze stroje, a to mu postačuje k i1usi věžních hodin, nebo v Hervartově, Velké Paludze či Hronseku (obr. 15) zavěsí na vazby krovu imitovanou klenbu, sbitou z prken, která mu nahrazuje zděné klenby městských kostelů; lišty ze dřeva vyřezané a násilně ohnuté zastupují mu kamenná gotická žebra. Stačí tedy jen iluse, náznak, nikoli skutečnost sama, iluse starší než byla barokní, a nikterak nevadí, že dřevo neodpovídá svými přirozenými vlastnostmi technice klenební, vlastní konstrukci zděné.