str. 7
š u r u vzalo na se význam „potichu se šouraje", ale i druhý člen mur (u) je homonymně zpodstatněn („zeď"); druhé příslovečné, původně však interjekcionální určení fiku, které zde značí „kradmo a uskokem", bývá v četných obměnách v polštině lidové spojováno s rýmy typu m-ového, jako fiku miku nebo jen fik mik, ale také fik i miki a fikum mi k um, k čemuž se řadí naprosto substantívni figiel migiel s významem, který se zde všude uplatňuje j. „'klam a mam, úskoky" a jenž sám měl původ v dávném kouzelnickém konání a mimo figiel-migiel v interjekcích je provázejících, ačkoli také představa takového svěracího mlýnku (Fick-mühle), jak jsem ji nejdříve výhradně předpokládal, mohla spolupůso-biti.8) A přímý důkaz toho, jak složeniny, správně řečeno, spřežky š- a m-ové byly běžné a proto pevně zakořeněné ve vědomí českého člověka: jídlo z ječných krup a fazolí (n. pečeného hrachu), které se pomastí oškvarky, jmenuje se po německém vzoru na jižní Moravě (zvi. také ve valaštině) š u 1-m a j s t r, jež lid si přezděl na š u m a j z 1 s oblíbenou vulgární koncovkou původně rovněž německou - a j z 1 (p r u m a j z 1, pak brumajzl „průmyslová škola pokračovací", brumajzl dnes i „elektrická tramvaj" atd.) — ale druhý výraz lidový, způsobený v slově š u 1 - m a j s t r zastoupením souhlásky 1 příbuzným r a začátkem druhého člena slova s m-, zní š u r y -m a j z 1!°)
V doklade předchozím c h o d i t i šury mury vkrádá se už další odstín zmatku, zatím ještě slabý; odstín ten sílí v polském szur-bur „ni to, ni owo" (Tam to była nauka, nie jakieś s zur-bur dzisiejsze, co z osła barana robi; Varš. slovník) a nejjasněji vystupuje v charv.-srbském citoslovci šuru-muru, jež je dokonce přeneseno na duševní sféru; neboť vyjadřuje konfusi, zmatek způsobený strachem, hrůzou, na př. když z nenadání uzříme četníka za pecí: šuru, muru, a d-nagj za furunu (srov. slovníky Vuka Karadžiče a Ivekovi-će-Broza).
Spřeženiny, jejímž prvým členem jest šuru-, druhým však konkrétně pojaté bura, bur j a „bouře", vhodně užila ruština, zvláště maloruština v těchto útvarech: шурубура a bezvadně se rýmující шуря-буря „vichr", pak totéž шурубура ve "význ. přeneseném „skotačivý, nezbedný chlapec, pomýšlející jen na taškařiny; člověk nesnesitelně, svéhlavě, rozmarně se cho-
8) Srov. o tom všem Mvfj|ia, Sborník Zubatého (1026), str. 11 n.
9) Srov. doklady u Kotta 7, 878 a Příspěvky 2, 335a. O slově š u m a j z 1 byla podle sdělení předčasně zesnulého přítele V. Ertla v ČMPL. 15, 24 udána etymologie ta, že základem je tu šum- (na př. šumné [„pěkné"] jídlo),, k němuž koncovka -ajzl přenesena odjinud' z pouhého rozmaru; výklad ten dnes ovšem neobstojí, ledaže lid provedl tu skutečně pouhé sekundární přiklonění původního š u (1) m a j s t r a k dobre známemu základu š u m (n ý).
