mňe na luku, a ti pujdžeš do zamku a budžeš se meldovaě za kuchára." „Ale ja ňic ňeumim," povieda sinek. A ona, že mu pomože, a jak se buďe mić dobře, ać spomi na ňu. Tož on se dostal do toho zamku a tag dobře navařit, že ten kra! pozbiral fšecki hośći, ežli im buďe šmakovač, že buďe dale vařič. A onem tak šmakovalo, že se nemohli aňi hibať, co bili najedeni. Ale ť tim vipukla vojna, tak musel ■ ten kuchař tež do vojni, a ešče se mu na tu kobilku ňespomňelo. Dostal koňa s kralofske maštalňe. A jak vije! za mňesto, to tam tu kobiľku nä te louce uzdřel. Ona volala na ňeho, že na ňu zapomněl. Tuž pusčil koňa kralofskeho a sednul na kobiłku, a jeli spatkem do zamku, kaj předi bili. Pravila mu, že se ma jiść do izbi, že tam su šati slunéčkové, že se ma oblić a onu okširovač, a půjdu do vojni. Jag bili hotovi, jeli přes ten frunt, a bił z něho ričiř najlepsi. A zaś jeł do te vojni. A ten kráľ mjel tři ceri a tež jeli do vojni. Jak un jel jag blic, ta jedna uhodźiła šavľu po ňim a trefila ho do noh i, a ta druha zaraz šatku mu hodźiła, a zaś už bil preč. Už ho nebito. Přišli do zamku a ti ceri šli ku klučové ďurce a ďivali se do jeho jizbi. To tak jag bi ho poznali, a uni videli, jak si tu nohu převazuje. Ta jedna pravjela: „To je ten, co sem ho tum šablum tła." A ta druha prav-jeła: „To je moje šnuptichľa." A zaraz klupali. I' on volal dale! A uni kole ňeho šikovne, až mu ten but s te nohi sebuli,.a zaraz mu pravjeli, že to jest jeji šnuptichľa. Un se na to přiznal, tag ho meldovali kráľovi a obje ho chceli. Ale potem ho dostala ta, co mu tu nohu tum šablum přecala. No i potem kráľ se ho dal předvolač, před sebe, a žádna ho nedostala, bo ta kobiłka to bila princesa zakľuta, a un ju visvobodžil. Tuž on ti dvje zanechal a jeł s kobiłkum do tehe velkého zamku, a tam se přemňeňila a stala se s ňu promňena a biła s kobiłki princesa a bili potem svoji. Tuž esli žiju, tuž vino piju, a ezli umřeli, tuž v zemi hňiju. A komu se to ňelibi, ňech mňe v řič polibi.

Podlesí u náis na Šumavě jest pojem geografický i etnografický. Kdežto lidu na Strakonicku slove Podlesím již kraj za Volyní, slují Volyňským a jižněji položeným na př. na Vlacho-vobřezsku Podlešáky lidé usazení jižněji k pomezním lesům, při národnostní hranici až za Zablátím a Němci z hor kolem Boubína.

V této jihočeské krajině jest nápadným zjevem množství kapliček a křížů, které potkáváme na každém rozcestí a téměř za každým krokem. V tom ohledu snad podobá se náš kraj na př. Bavorsku, kde také mnoho kaplí i božích muk po všech údolích jest roztroušeno. Nejúrodněji působila tu doba osmnáctého století a velká část století předešlého, ta doba milostivých let a zaslíbení. Typickým příkladem jest tu farnost Lažišťská na Pra-chaticku, kde, jak v místních zápisech možno najiti, od roku 1841