ten chłop sedźeł dale, zaś hodźinu, dv je, a čekal. Jak už se zmrziło tag dluho cekać, tak zajs zakłupał na dveři: „Ja chcú ti peňize za to prasa!" A un doktur na ňeho: rujch! cicho! Zajs ešče hodźinu sedźeł, a diš to biło preč, a zameldovani ńebił ňigdi, tuž dochtor zaraz posłał pomocnika, že „berte ho a do luška s ňim a led mu přikladaé na hlavu!" I tak tam bil štvré roku a ta baba ho hledala fšuďe, ňigďi ho nenašla, až potem přišel z nemocnice do teho domu, on tam bił jeden kňiz visvjeceni (študent je za toho kňeza) a un bił na te pre-miciji. Tak mňél kazaňi ten kňiz a na tom kazaňu pravil: že ňema žáden na čije łascić40) a svojeho darmo dać. A ten chłop se rosplakal a právu (ten kňiz ho vidžel) kostelníkovi: „Tam a tam stoji jeden chłop a on tag hrubje plakal. Bjež a zoptej se ho, čemu on tak płakał." A un šel ku ňemu a ptał se ho, a un mu povídat, že to kazaňi pravje tak je, jak onemu se to přitreíilo.

3. Marika Langrova, 591etá. Prostá žena z lidu, miluje píseň i tradiční povídku.

Biła jedna matka a taćik a mňeli třináct ďeci. Seł ten taćik s tim sinkem na dřevo do lesa, nazbiraf vélike oćipki, obje dvje jednaké, ale české. Ten sin aňi je ňeuňes. Tag ho ten taćig bił, a pravjel mu: „Ti zežraš tele co ja a neuneseš tele co ja." No tuž jag ho bił, ftem jela kolesa kolem a na te koleśe sedźeł іэап a povieda: „Střiku, co bijeće teho sinka!" A un pravil: „Di on neunese aňi oćipku!" Tak pan povieda: „Předajce mi ho, ja vam za íiej dam sto marek na rok." Un se radoval, že dostane tele peňes a sinka mu předal. Pan mu vipłaćił a žebral teho sinka a jeli až do lesa, do jedného zamku. Jak tam přijeli, to se mu fšecko nachistalo samo, a maštali biło dvje a dvacet koni a tři a dvacátá kobiłka. Ti umel futrovác a za rog že ho zaveze na to misto kaj bił ten taćik ť tom leśe. A tak ten sinek rachoval dni, hodźini, až přešel rok. Jak přešel rok, přijel pan, zebrał ho a jeli zaś na to misto, kaj bili. Tam už ten pan čekal na teho taćika. Ten taćik přišel a un mu zapłacił za ňeho dvje sta marek ešče na jeden rok. Tuž sineg zaś futrovat ti koně a za rok prijechał k temu tacikovi. A pan za ňeho zapłacił ešče na třeci rok. Zaś tak futroval jako ti prfše roki, a pan mu ukazał studňu, do te že nesmi šahac. A jak ten pan odjet, to on jeden prst strčit do vodi a vitahnut ho a mňel celi zlati. A poten ruku až za pjaść a mňel ji celu zlatu. Přišel do maštale, fšecke koňicki bili poćichu, ene ta kobiłka rżała a pravila mu, že se ma dać pozur, že on do te vodi ruku strčil. Ze ma iść do te a te izbi, ma se oblec šumné šati, vzic kartáč, rebełco a vajco, že budu(m) ućekać s teho zamku. Že ten pan poleci za nimi. A jak ućekali, to pravila kobiłka: „Obrać se a zhudź ten kartáč a řekni, abi se stało taki les dluhi a husti, jako ten kartáč." A jak jeli dale: „Obezři se a zhudź to rebełco a řekni, abi se zaś stał taki les, jak předi. A potem zhucT to vajco a řekni, abi se stała taka hora okrúhla, jako to vajco." I on tež tag reknuł, i stala se taka hora. Ten pan se ňemuch vidrapac za nimi a spadnul na dul i se zabil. Tuš ta kobiłka pravjela: „Fčilej pujdžem do teho mňesta, postavíš