Později již mistrů stále ubývá, výroba ponenáhlu upadá, zvláště když k výrobkům porculánovým přistoupil jiný, mnohem nebezpečnější nepřítel nádobí fajansového, jenž značně urychlil jeho zánik: železné nádobí emailované. Jemu výroba fajansí ve Vyškově podlehla. Posledním cechmistrem byl Ignác Richter, jenž zemřel r. 1876.

Ještě koncem 19. století pracují ve Vyškově dva toufarští mistři: Josef Pernica (v čís. 77.) a Karel Skalický (v čís. 7.), od r. 1902, kdy Josef Pernica zemřel, Karel Skalický sám. Žije dosud, toufarské nádobí však již nevyrábí. Je posledním představitelem fajansové výroby ve Vyškově, provozované zde téměř po celá dvě století.

Cech toufarů byl ve Vyškově založen v době, kdy pravomoc cechů byla již značně omezena a oslabena vládními nařízeními. A pokud ještě nějakou váhu měl, ta během doby úplně vymizela a pak již cech pouze schvaloval, co mu magistrát uložil. Na takový protest, jako v případě Wittově, se již nikdy později nezmohl. To bylo tenkráte nejvyšší vzepětí jeho ochromené vůle. Občas si sice ještě zaprotestuje, ale vždycky ustoupí, jakmile o věci rozhodne magistrát.

O cechovním zřízení nemáme přímých zpráv, protože cechovní řád i s ostatními cechovními listinami, které bývaly ukládány v cechovní pokladnici, se ztratil, jak ostatně již o tom byla zmínka. Avšak z různých poznámek v žádostech tovaryšů a v korespondenci cechu s magistrátem a jinými úřady pozná-váme, že se cech toufarů, podobně jako jiné cechy, spravoval podle generálních cechovních artykułu z roku 1731 (resp. 1739), jichž se dovolává také ve stížnosti z roku 1768 (v případě Wittově). Tyto artykule jsou obecně známy, takže si připomeneme jen to nejdůležitější. Podobně jako u jiných stáli v čele cechu toufarského dva cechmistři, starší a mladší. Doba výuční trvala jako u hrnčířů dva roky, stejně dlouho povinný vandr tovaryšů. Na vandr se chodilo do okolních míst, hlavně do Bučovic, někteří šli dále, až do Rakous. Jan Patrman ml. a František Stroblík se tam vypravili r. 1822, aby se zdokonalili v práci a aby se naučili německy(!).39) Kdo nechtěl nebo nemohl vykonali vandr, byl povinen pracovati dvojnásobnou dobu, tedy 4 roky v místě. Pak teprve měl tovaryš právo ucházeti se o mistrovství. Přednost měl ovšem syn mistrův a kdo se v místě narodil. Podmínkou bylo, aby měl svůj domek na předměstí ve svém vlastnictví (v pronajatém domku nebylo dovoleno toufarské řemeslo provozovali) a aby byl ženat (uchazeč o mistrovství mohl se také zavázali, že se v nejbližší době, do roka, ožení). Povinností uchazečovou bylo hlásiti se pokorně u představených cechu, poprositi je, aby svolali mistry a v jejich shromáždění přednésti prosbu o připuštění za mistra. Kdo těchto pravidel a zvyklostí nedbal, mohl býti odmítnut. Pak