se ovšem požadovalo zhotovení mistrovského kusu. Dbalo se na to, aby v době, kdy mistrovský kus měl býti hotov, nebylo bouřlivé počasí, které by mohlo vypalované nádobí velmi snadno poškoditi nebo zničiti. Komu bylo mistrovské právo přiznáno, zaplatil inkorporační taxy a pak byl zapsán do mistrovské knihy.

V prvních dobách, kdy se výroba fajansí v jednotlivých městech teprve ujímala, byli toufaři a jejich řemeslo ve velké vážnosti. Není sice o tom přímých zpráv, ale můžeme se tak domnívati, již proto, že takových řemeslníků bylo málo a jejich výrobky dosti vzácné. A ještě koncem 19. století vzpomíná předposlední toufarský mistr ve Vyškově, Josef Pernica, na staré časy, kdy toufaři byli „velcí páni", kdy byli považováni za umělce, kdy podle cechovního řádu měli právo nositi při slavnostních příležitostech premovaný frak, dvojrohý klobouk a po boku kord.40) Rekl jsem, že cechovní řád se nám nedochoval, takže nelze jím Pernicovy vzpomínky ověřiti. A i jinak to doposud není možno, protože zpráv o cechovním zřízení a životě vyškovských toufarů — a toufarů vůbec — je doposud velmi málo. Avšak na př. v pozůstalostních spisech vyškovských toufarů nenašel jsem po tomto slavnostním úboru, o němž mluví Josef Pernica, ani stopy. I když však jeho vzpomínkám nechceme upírati jakékoliv víry, přece jen s nimi podivně kontrastuje skutečnost, že podle úředního seznamu živnostníků vyškovských z doby kolem roku 1800 přináleželi vyškovští toufaři do poslední kategorie řemeslníků, k „olmbedeutenden Gewerben".41) K nedůležitým řemeslníkům patřili tedy svou dobou ti, jichž pracím věnujeme dnes zájem a jimž se dnes podivujeme.

Dosti často se setkáváme s míněním, že podmínkou vzniku fajansové výroby v tom onom místě byla vydatná ložiska vhodné hlíny, buďto v místě samém nebo v nejbližším okolí. Byla to však jen jedna z podmínek rozvoje fajansové produkce v určitém místě. O Holiči víme, že takové hlíny neměla, a přece v ní byla založena továrna na majolikové nádobí. Také do Vyškova se hlína dovážela a ne jen z jednoho místa, nýbrž hned ze tří: z Dobročkovic, z Maref (obě místa blízko Bučovic) a pak z Marchanic u Vyškova. Teprve tyto tři hlíny smíšeny dávaly hmotu, z níž se mohlo vyráběti toufarské nádobí. Potřebný písek byl těžen v blízkých Dědicích, ležících při řece Hané, jež protéká Vyškovem; dříví pak v hojnosti skýtaly hluboké lesy vyškovského okolí.42) Přes nedostatek vhodné hlíny v místě stal se Vyškov hlavním střediskem