223), vysokého 21 cm, o průměru okraje 8- cm. Na bílé polevě 3 stylisované růže, tulipán, temně fialové, žluté, zelené, rumělkové. Pod hořejším okrajem a na uchu ozdoba s páskem fialově rumělkovým. — Je tu ještě džbánek (sign. Eb 215) sice neznačený, ale pod uchem opatřený vročením 1746 a pod ním označením D (?) Z (?) Haris. Džbánek je 19 cm vysoký, bílou, lystro-vou glazurou opatřený a na plášti 2 stylisovanými růžemi karmínovými s 3 podobně namalovanými květy s vysunovanou barvou růžověfialovou, květy modré a po pravé straně 3 tulipány žluté a j. drobná kvítka. Při hořejším okraji, na dně a na uchu červeněfialová vlnovka a touže barvou je i vročení a nápis.

V jižních Čechách nacházíme, hledíme-li k vnějšímu rázu venkovských staveb, jisté ohraničené okrsky, ve kterých vyskytuje se na stavbách z určitého období časového jeden ráz stavitelský, společný skupině osad a lišící se od okrsků sousedních. Na vnější výpravě selských domů nacházíme jisté znaky stejné, nesoucí na sobě původ a výtvor jedné ruky, jedny myšlenky a obdobné provedení jich, summou, objevuje se tu vlastní ráz staveb. Srovnáme-li pak tento ráz staveb s rázem v okresech sousedních, jest nám beze sporu dosvědčiti, že tu objevuje se působnost různých mistrů zednických, lidových stavitelů, kteří v těch oblastech působili, a jimž práce byla zadávána. Nebylo jich v každém takovém obvodu mnoho, stačil na jistou oblast na všecky nové stavby, přestavby i přístavby stavitel jediný, usídlený ve středu okrsku, ve městě neb ve středu panství. Svéráz toho kraje vytvářel tu určitý tvůrce, jeho dovednost i důmysl, a teprve v dalším přispívala tu zámožnost stavebníkova, jeho vkus a požadavky, účel stavby a jistá zvyklost v něm, jakož i povaha kraje vůbec.

Zvláštní ráz ve výstavbě nynějšího selského domu způsobila i doba, kdy v následcích uvolnění sedláka z poměrů poddanských počalo se po venkově stavětí ve způsobu, kterým chtěl i venkovan ukázali svůj význam i sebevědomí a snažil se stavitelskou výpravou domu svého přiblížiti se městu. Upravoval si své dříve roubené obydlí, přestavoval je ve volnější prostory a především přizpůsoboval zevnějšek svého domu pokroku doby. Vyzdobil hlavně štít domu a v podobném výrazu i bránu, vjezd do dvora, případně i štít sýpky, souměrně k obydlí stojící, dekorativními obrysy i náplněmi ve směsi slohů, jaké sem na ves přišly až i po půlstoletém zpoždění. Tak dlouho trvala cesta umění toho z města na venek, od městského architekta k venkovskému mistru zednickému, než tento je pochopil a vžil se v nové formy stavitelské, jež více v paměti, než z výkresů přinášel si domů. Tím se stalo, že upotřebení těchto